To se nedá nic dělat. Výtvarníkova ruka nezná dovolenou. Respektive zná, ale moc se to nevyplácí. Sama jsem si to vyzkoušela na vlastní prsty, když jsem minulý rok dala levačce oddych a měsíc se s ní poflakovala po Vietnamu. Té se pak po příjezdu ale hodně nechtělo pracovat... To nebylo vůbec dobré.

Když se výtvarníkově nejdůležitější ruce nechce kreslit, klesá mu dost sebevědomí. Kouká do zdi. Vzdychá. Je smutný. A to ho nebaví.

A tak, když došlo na naši tradiční zimní dovolenou, bylo nutné zabalit si i svoje oblíbená fidlátka. Vodovky, štětce, akvarelové bloky, skicák, pera a tužky. A ořezávátko!

Nikaragua totiž slibovala hodně barev, fauny i flóry. To znamená hodně inspirace. Nakonec to bylo ještě lepší, než jsem čekala.

Zpočátku se člověk jen tak rozhlíží, přivyká barvám, objevuje tvary a poznává nové vůně. Popravdě, nejdřív jsem vlastně vůbec nekreslila. Byla jsem omámená čerstvým ovocem a nočním horkem, vřískotem opic, křikem papoušků, kteří létají vždy jen v párech, zvuky, co se linou krajinou, když padne tma. Smysly máte ve střehu, tajně hledáte v koutech velké pavouky a ve skříních štěnice a šváby. A pak se uklidníte, protože nic takového jste nenašli. (Kromě toho pavouka, ale ten byl venku.)


Konečně se vám chce kreslit!

Lidská zvědavost mi nevadí, a tak nemám problém vybalit si vercajk prakticky kdekoliv. Ukázalo se, že Nikaragujci jsou tak trochu plachý národ a když už se někdo někdy odvážil komentovat moje obrázky, bylo to až po velmi dlouhém vyčkávání a očkem házení. (Naštěstí, vždy kladně!) 

První obrázky vznikly u břehů Pacifiku, kde jsme jedli ve stínů mandlovníků. A tak jsem úvodní skicu věnovala mandlovníkovému listu. (Omlouvám se za následující, ne vždy zrovna perfektní, fotografie. Jsou výhradně z mobilu.)

 Některé rostliny jsou mi záhadou dodnes, což mi ale nebránilo si je načrtnout...

 

Inspirace číhala všude. Na každé zdi.

A vyplatí se nevynechat prohlídku místních graffiti. Moc krásné! Tradicí a přírodou inspirované. Můj jelínek byl proti tomu uplný břídil.

Časem se inspirace a chuť do kreslení rozjede natolik, že když není možnost kreslit, máte divný pocit, že vám něco chybí. Možná jste i trošku nervózní a číháte na každou rovnou plochu, kde byste mohli rozložit nádobíčko...

...Vlastně to začne být nutkavá potřeba, kterou z domova neznáte, protože vás brzdí povinnosti. Chtěla bych být tak svobodná, abych mohla kreslit denně, ale nejsem. O to víc jsem si to v Nikaragui užívala.

Někdy si stačilo jenom dojít na trh pro snídani a hned bylo celý den co dělat...

 

 

 

Víte, jak vypadá náletový fíkovník? Zrovinka takhle. Miniaturní rostlina, které ovšem nic nebrání v rozkvětu a v tvorbě alespoň malilinkatých fíků. :)

 

Překrásný květ banánovníku...

Nikaragua je jednou z nejinspirativnějších zemí co znám, a tak se loučím rozpůlenou papájou a výtvarně-cestovatelským srdcem (na dlani). :)