Včera vás zaujala naše pozvánka na jednu výjimečnou výstavu v Praze. Proto ještě aktuálně doplňujeme nesmírně zajímavý rozhovor s jejím autorem, Raqibem Shawem. A možná si na výstavu vezměte i lupu :-)

Jérôme Sans hovoří s Raqibem Shawem

Jérôme Sans: Vraťme se na začátek. Narodil jste se v indické provincii Kašmír.
Raqib Shaw: V roce 1974. To je tragédie, ale o to teď nejde. Žil jsem tam do svých osmnácti let.

Co se stalo potom?
Politické problémy začaly v roce 1988 a všichni museli odejít v roce 1992.

Kam jste šel?
Šel jsem do Nového Dillí.

Co jste udělal, když jste tam dorazil?
V té době jsem pracoval v podniku naší rodiny. Byly to různé aktivity od interiérového designu, architektury, až po prodej šperků, starožitností, koberců, tkanin ...

Máte pocit, že toto období vašeho života ovlivnilo vaši tvorbu?
Absolutně ne, ale byla to pro mne báječná příležitost dívat se na krásné věci, staré i nové, které byly zhotovovány v Indii.

Kdy jste zjistil, že se musíte stát umělcem?
Odjakživa jsem miloval malování a kreslení a věděl jsem, že se chci stát umělcem ... Když mi bylo osmnáct, dostal jsem stipendium od École des Beaux Arts v Paříži, ale nebylo mi dovoleno odjet na studia. Pověsil jsem si vyrozumění o přijetí nad postel a každý, každičký den jsem se na něj díval, celých šest a půl roku. Absolutně jsem chtěl jít do Paříže a studovat umění, protože v mých představách to bylo to nejlepší, co se dalo dělat. Nevěděl jsem vůbec nic o současném umění, ale věděl jsem, že to bude báječné.

Co pro Vás tehdy znamenala Paříž?
Byl to modernismus, Picasso, Matisse, Braque, Toulouse-Lautrec. Všichni tihle neuvěřitelní umělci ... Tak jsem se přihlásil do Alliance Française ke studiu francouzštiny, ale nefungovalo to, protože jsem musel zároveň pracovat. Můj původní plán se zhroutil a já skončil v Londýně, v St Martin´s College of Art.

Jaké byly první práce, které jste tam udělal?
Dělal jsem velmi, velmi špatné kresby, olejomalby a malby akrylem. Než najdete svůj vlastní hlas, zkoušíte různé techniky. Hrál jsem si s povrchy. To jsem dělal.

Kdo byli vaši učitelé? Kdo byli vaši tehdejší mentoři?
Staří mistři v National Gallery! Na St Martins byla řada učitelů, kteří se ke mně vždycky chovali – bylo to docela nevinné a milé – jako k ušlechtilému divochu, který přišel z Kašmíru. Když jsem nastoupil na St Martins, měl jsem za sebou už skoro sedm let profesionální práce, takže jsem byl první, kdo přicházel do školy, sotva se ráno otevřely dveře, a večer jsem odcházel jako poslední. Byl jsem šokován tím, že studenti si prostě přijdou, kdy chtějí, nic moc nedělají, jen pijí a skvěle se baví, a já pracoval jako blázen. Potřeboval jsem si srovnat, co chci vlastně dělat a jak to chci dělat, najít svůj hlas. Chtěl jsem najít svůj vlastní malířský jazyk. Takže první rok jsem experimentoval se všemi možnými materiály. Nezapomeňte, že na konci devadesátých let nebylo malování v módě. Dělaly se instalace nebo videoart a všude bylo samé konceptuální umění. Učitelé i studenti se mě snažili přesvědčit a obrátit ke konceptualismu. Malba byla považovaná za staromódní a já jsem pro ně byl taky passé.

Proč jste si vybral malbu? Co pro vás znamenalo malovat právě v té době, o které mluvíme?
Malba je velmi intimní. Jde o vás a o to, co děláte, jiní lidé v tom nejsou. Například dělat film, to není osamělý proces. Ovšemže malba vám také umožňuje zůstávat ve své hlavě, zůstáváte ve svém vlastním světě a k tomu potřebujete být sám.

Co byla první práce, kterou jste udělal... kterou považujete opravdu za své „dílo“?
Můj první obraz je z roku 2001. Chtěl jsem ho vyhodit. Byl to pohled shora na čtyři osoby, sedící kolem velké mísy s kebabem a masovými kuličkami. Vypadají skoro trojrozměrně. Je to okouzlující a přitom ošklivé! Moje technika byla hrubá. Experimentoval jsem s olejomalbou, ale s tímhle médiem je ta potíž, že se stáváte součástí dlouhé linie neuvěřitelné historie, tradice olejomalby. V té době jsem neměl peníze a tak jsem se rozhodl zajít k Leylandovi na Shaftesbury Avenue, to je obchod s potřebami pro malíře a lakýrníky, a tam jsem koupil všechny možné druhy barev a nátěrů (email, barvy pro domácnost, lak na auta atd.) za účelem experimentování. Byl to ten nejlevnější materiál a mohl jsem s ním zkoušet spoustu věcí, pozorovat, jak reagují různé nátěry mezi sebou navzájem, a co se stane, když s nimi budu manipulovat. Byla to úplná alchymie. Člověk musel najít správný jazyk. Z tohoto procesu vzešly malby emailem, protože jsem si nemohl dovolit kupovat olejové barvy od Michaela Hardinga.

Jaké místo má ve vaší tvorbě kresba?
Kresba je všechno. Je to páteř mé tvorby. Ostatní věci vycházejí z kresby. Kresba je páteř a zbytek těla – svaly, kosti a maso. Ale když je páteř pevná, všechno ostatní funguje tak, jak má. Když je ale kresba slabá, nefunguje nic.

Jak byste popsal svůj způsob práce?
Je to absolutní koncentrace. Marcel Proust řekl, že lidé píší knihy o svém životě, ale někdy píšete knihu a ta kniha se stane manuálem pro váš život. A já vždycky říkám, že je to proto, že ty kousky dřeva a papíru potřebují být zhotoveny. Nedívám se na to tak, že já zhotovuji nějaké dílo, ale spíš tak, že dílo potřebuje mne, aby bylo zhovoteno. Myslím, že taková je realita té situace.

Vaše tvorba se zdá být velice narativní, jako by se před divákem odvíjel příběh, dokonce jako jakýsi deník ...
Jsou to osobní deníky, zakódované deníky a zakódované příběhy. Představují příběh mého života, to, co jsem za celá léta prožil. Moje tvorba je velmi kódovaná, vizuálně i jinak. A také je pro mne důležité, že dílo může obhájit své místo v rámci historie umění. Rád bych věděl, jestli to za sto let bude dobré nebo špatné. Jistěže nevím, ale dělám to nejlépe, jak dovedu.

Vaši tvorbu je možné nahlížet jako jakési pole, platformu nebo divadlo, které zabydlujete postavami, z nichž některé jsou napůl lidské a napůl zvířecí. Kdo, nebo co jsou tyto bytosti?
Jsou to bytosti. Výplody fantazie, metafory. Tyto bytosti jsou metafory našich životů. Nezapomínejme, že jsme živočichové, velmi, velmi složití živočichové, ale to na naší živočišné podstatě nic nemění. Je to divadlo živočichů. Vidím život jako divadlo a líbí se představa, že jste v divadle a zároveň jste publikum. Díváte se na sebe, jak hrajete, ale zároveň projektujete sebe sama jako publikum. To je zajímavé.

Někteří autoři spojují vaši tvorbu a svět vašich obrazů s Hieronymem Boschem. Co si o tom myslíte?
To je zjednodušené čtení. Je to trochu složitější.

Kdo byste řekl, že Vás nejvíce ovlivnil v umění nebo v kultuře obecně?
Velmi mne ovlivnila literatura, a zvláště anglická literatura, jako román Na větrné hůrce, který napsala Emily Brontëová mezi prosincem 1845 a červencem 1846. V Kašmíru, když mi bylo sedmnáct, bylo opravdu těžké najít knihy. To je takový rozdíl oproti dnešku, kdy je všechno mnohem snazší. Hltal jsem knihy z antikvariátu – literatura a peozie pro mne byly tak důležité – Shakespearův Macbeth a Keats, Yeats, Wordsworth, Tennyson, Milton, Emily Dickinsonová ... „Můj život zažil dvakrát smrt-- // Teď zbývá nalézti, // zda nesmrtelnost nechystá // mi třetí neštěstí, // to velké, to, co rozumu // se dvakrát vysmeklo. // Rozchod je vše, co známe z nebe, // co stačí na peklo.“ (překlad Jiří Šlédr)

Zdá se, že vaše práce je z větší části o privátních fantasmagorických představách?
Absolutně fantasmagorických. To je místo, kde se schovávám. Protože společnost a společenská pravidla za to doopravdy nestojí, je milé žít v tomhle absolutně fantazijním světě, a já mám štěstí, protože za to ještě dostávám zaplaceno! Jistěže si nedovedu představit, že bych dělal cokoli jiného.

Vaše práce je velmi paradoxní, protože je krásně naivní a zřetelně sexuálně orientovaná zároveň, jsou tam scény bondáže ...
Ta naivita je fasáda, krunýř, ulita. Většina lidí se na to chytí. Myslí si, že je to dekorativní a naivní. Lidé jsou někdy jednoduší a představují si, že umělec z Kašmíru, který pochází z Asie, z rodiny výrobců koberců, bude evidentně dělat dekorativní umění, prostě dospějí k takovému závěru velmi snadno. Je to někdo schopný číst s trochu větším zaujetím nebo inteligencí, které by ho vytrhly z jeho pohodlí? Moje tvorba je o cestě; je to o hledání správného materiálu k práci – jak dokážete materiál transcendovat v něco, co je božské, něco, co promění obecný kov ve zlato?

Vaše tvorba je také velmi kinematografická. Jaký typ scénářů ve svých dílech vytváříte?
Když se na svoje práce dívám, osobně mám pocit, že jsou dost smutné. To proto, že zármutek je v mé mysli nejsilnější hybnou silou. Zármutek dílo rozezpívá. Musíte mít zlomené srdce, aby z vás vyšla ta nejkrásnější píseň. Zakusil jsem ztráty na mnoha různých frontách, jako každý jiný. Zármutek se stane
hybnou silou, protože se vám nedostává ulehčení, stává se něčím, co přivádí na svět zvláštní typ krásy – melancholii. Je to skoro jako sešívání jizvy, oprava rozpadající se zdi izolepou. Musíte to dělat každý den, protože izolepa ve skutečnosti zeď neudrží, stane se z toho taková sisyfovská práce.

Jak jsem zmínil dříve, vaše postavy se zvířecími hlavami se zdají být velmi romantické, skoro neoklasicistní, ale Vy je vracíte na zem, obujete jim martensky a najednou se stanou velmi reálnými.
Ano, protože postavy, které maluji, zejména v cyklu Ztracený ráj, jsou metafory mne samotného. V jistém smyslu je to moje vlastní cesta. Musel jsem opustit svou vlast, abych mohl znovu vynalézt svůj svět; to je cena za svobodu.

Často užíváte slova ráj a ztracený. Myslíte, že je to realita, jíž vaše generace nyní čelí, že je ráj ztracen?
Svět je jeden velký bordel! Ale můj ráj je osobní, psychologický ráj.

Když jsem Vás potkal poprvé ve vašem bývalém ateliéru, žil jste ve vlastním světě. Byl jste kurátorem svého světa, abyste nemusel žít v tom skutečném, a nedávno jste přestěhoval váš druhý, umělý svět do bývalé Kennedyho továrny na párky ... toto místo vypadá jako vaše naplněná vize. Není to ateliér jako každý jiný, ani továrna ve warholovském smyslu, ale skutečná folie, fantastický letohrádek ...
Přesně tak, Kennedyho továrna bude živá socha, bude to základna, rozdělená do různých částí, jako zrcadlová síň, Pavilon nejvyšší vznešenosti, Pavilon božského odpočinku, bez koupelny a postele, jen se sprchami, za účelem čištění. Bude to velmi podobné pavilonům v zakázaném městě. Je to folie, bláznovství, nádherné bláznovství. A proč folie fungují? Nikdo by je nedělal, kdyby dávaly smysl. Pro mne je to o pocitu, o smyslových počitcích. Smyslové předávkování. Exces a vkusný exces. Exces jako ... estetický exces. Bez jakéhokoli účelu, ale pro Umění, ano. Referenční bod je pro mne londýnské John Soane Museum, bláznovství Sira Johna. Ovšemže moje bude odlišné a nejsem si jistý, jestli budu schopen ho dokončit, nikdy nebude hotové ... skončí mou smrtí... je to projekt na celý život.

Je to dekadentní a hédonistické ... fasáda je také dekadentní.
Budova je stará, rozpadá se. Když jsem ji uviděl poprvé, pršelo a déšť požíral beton. Ale tady se koncentrují všechny moje aktivity, zřídkakdy vycházím ven, kromě návštěv Královské opery.

Je hudba důležitou součástí vašeho tvůrčího procesu?
Ano, hudba je něco, co mému mozku pomáhá dostat se do prostoru, kde mohu úplně všechno ostatní vyloučit. V iPodu mám na třináct tisíc písní. Od Gounodova Fausta po obskurní indickou hudbu a ruské lidové písně, samozřejmě hudbu starého i nového Bollywoodu, až po zpěvy bhútánských mnichů. Je to docela široká škála.

V tvorbě i v osobním životě máte zvláštní vztah k přírodě. Proč? Postrádáte přírodu ve vašem umělém světě?
Absolutně ji postrádám. Proto jsem v ateliéru obklopen miliony květin. Moje oblíbená chvíle je ta, kdy začínají umírat, začnou zapáchat a to znamená přechod. Jsme složití, komplikovaní lidé, a člověk si uvědomí, že přechod ze života do smrti je tak rychlý. Z extrémně složitých bytostí se proměníme v cosi, co páchne, hůř než shnilé květiny. Ve chvíli smrti se s lidským tělem zachází opatrně, jinak by se mohlo rychle rozpadnout. Mrtvoly nejsou nic pěkného ... a v naší společnosti je to to největší tabu. Je to skryté. Nikdo nechce vidět mrtvá těla.

Květiny zajímají mnohé umělce, od Andyho Warhola přes Roberta Mapplethorpea až k Murakamimu. Ale vy květinami znovu vytváříte celý svět.
Je neuvěřitelné, jak je to dočasné, prchavé. Je to jako baletka, krásné, půvabné. Ale běh času neušetří nic a nikoho.

Mnohé vaše sochy a malby obsahují prvky z přírody, které se stále vracejí.
Jistěže. Protože příroda je tak vzácná ... Velká část úzkosti v současném světě pochází ze skutečnosti, že jsme odloučeni do přírody. Příroda je léčivá. Představte si jízdu na koních, je léčivá. Dovedete si představit, jak báječné to je? A ten pocit sepjetí s přírodou.

Proč jste pojmenoval svou výstavu Zahrada pozemských rozkoší? Nebyla to putovní výstava?
Nejdříve byla ve Victoria Miro Gallery v Londýně a pak u Jeffreyho Deitche v New Yorku ... A pak byla Nepřítomnost Boha. Byl jsem tehdy velmi nemocný a Nepřítomnost Boha byla o násilí. Bylo tam hodně krve, protože jsem kreslil v posteli. Bylo to opravdu zajímavé, protože když vám někdo řekne, že máte před sebou jen pár měsíců života, vlastně ani nechcete vidět žádné lidi. A pak jsem jako zázrakem přežil. A chtěl jsem pokračovat v pobytu v divadle, obklopen krásou, estetikou a nestarat se o nic jiného ve společnosti. Ten pocit mi dává svobodu.
A jak mám šanci pokračovat v životě, chci se ujistit, že jeden každý den je překvapením, estetickým překvapením. A nemyslím, že by jediné dílo, které jsem udělal a které opustilo můj ateliér, bylo kompromisem. A to je inspirující – myslím, že je to důležitější než cokoli jiného. Je to důležitější, než co si o vás myslí lidé ve společnosti, protože společenská přízeň je vrtkavá, je velmi snadné si myslet, že jste skvělý, je velmi snadné si myslet, že jste báječný, a neuvědomovat si, jak je to pomíjivé. Kde by bylo lidstvo bez těch velkých hlasů v dějinách, bez velkých spisovatelů a skladatelů?

Vaše tvorba flirtuje s ornamentem a dekorací. Jaký máte vztah k dekorativnímu umění a například k Henrimu Matissovi?
Ano, je to dekorativní, ale když se podíváte pořádně, je tam ještě něco víc. Dekorativní slouží určitému účelu. Má za úkol zmást diváka.

Je to jako píšťala a had.
Přesně tak. Ale víte, jak mi říkali? Gerômův krotitel hadů. Jean-Louis Gerôme říkával - a to miluji - jestliže jste dobrý malíř, když dokončíte obraz, ten poslední odlesk světla, ten nejjemnější detail a podíváte se na svou paletu, tak na ní není ani stopy po barvě. To je znamení dobrého malíře. Je to absolutní stoprocentní preciznost. Takže pak rozumíte své malbě. To je naprosto báječné.

Když se podíváme na to, jak vznikají vaše kresby, je to skoro jako výšivka. Skoro jako pletení, jako vysoká krejčovina s pololidskými, polozvířecími postavami ...
Absolutně! Kresby na výstavě u Thaddaeuse Ropaca v Paříži jsou velmi detailní, precizní. Dílo rozhoduje, co dělám. Já se nerozhoduji o tom, že dílo udělám, protože já jsem zcela bezmocný. Kresba je moje vášeň. A miluju ji. Přípravu téhle výstavy si ohromně užívám. Například ta kresba s kuřetem/kohoutem, říkám jí supohout, protože je to hybrid. Je to sup a je to kohoutek. Tělo kohouta se supí hlavou. Vytvořil jsem mnoho takových hybridů; je to skoro jako tvořit svůj vlastní podivný vesmír, kde si hraji na Boha. Rád pracuji s uhlem, tužkou, akvarelem, lakem, leskem a kamenem. Připadá mi to vzrušující.

Pro výstavu v Galerii Thaddaeus Ropac v Paříži jste vytvořil docela nový soubor prací, speciálně věnovaný Paříži. Proč jste se rozhodl ponořit do díla Charlese Perciera a Pierrea Fontainea? Tito dva francouzští přátelé, oba architekti a dekoratéři, byli považováni za hlavní proponenty bohatého, velkolepého a proslulého empírového stylu. Proč jste si pro svou pařížskou výstavu vybral právě tuto referenci?
To město mne absolutně fascinuje. Paříž byla moje první láska. Když jste v Paříži, uvědomíte si, že byla navržena pro Napoleona a pochody jeho vojska. Celé město je velkolepé. Můžete si představit ty průvody, na bulvárech ... Když to srovnám s Londýnem, to je takové inženýrské město, které nemá tu romantiku, tu nevázanost Paříže. Miluji to melodrama, které vládne městu, tak jako v mé oblíbené opeře, což je La Traviata. Paříž je absolutně úchvatná. Je to nejkrásnější město na světě; neprodalo svou duši. Je to rodné město stylu. Lidé se tam nepotřebují nijak snažit, prostě jsou takoví.

Máte nějaký vysněný projekt, kromě Kennedyho továrny? Je něco, co byste rád zrealizoval a dosud jste to neudělal?
Opravdu rád bych maloval interiéry, jako rakouský umělec Gustav Klimt. Velmi rád bych vymaloval nějaký interiér, dostal k dispozici určitý prostor, v němž bych měl pracovat.

Bylo by to další bláznovství, folie?
Ano! A jestli ne, zač by život stál? Nebojím se, nemám strach z ničeho. Nic mne nemůže vylekat.

Přeložila Jana Tichá
Jérôme Sans: Sense Overdose. In: Raqib Shaw: Of Beast and Super-Beast. Galerie Thaddaues Ropac, Paris, 3 March – 7 April 2012

 

RAQIB SHAW

Galerie Rudolfinum
7. 6. – 15. 9. 2013

Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1
T +420 227 059 205
www.galerierudolfinum.cz
otevřeno út – st, pá – ne: 10 – 18 hodin
vstupné na výstavu: plné 130 Kč, snížené 80 Kč

Video trailer k výstavě.

Vše o výstavě a ukázky děl najdete v naší pozvánce:

Exotické jiskření Raquiba Shawa je v Praze