Pamatuji si to, jako by to bylo včera!

Bylo sychravé listopadové ráno. Skrz chomáče mlhy, které se převalovaly po silnici, prosakovaly rozmazené šmouhy světel aut. Jemné mrholení zastřelo můj zrak a tak jsem se pomalými kroky loudala na autobusovou zastávku, abych se dopravila do práce.

V autobuse má člověk čas si projít a roztřídit myšlenky. Díky počasí, které mě lehce iritovalo, jsem si pro sebe povzdechla, že by bylo daleho přijemnější cestovat autem než městkou hromadnou dopravou. Byť je to sobecké a neekologické, stále je to pohodlější, než se městnant s ostatními lidmi s kamennými tvářemi v MHD.

Pracovní den proběhl běžným, nudným způsobem a po dvanácti hodinách jsem byla opět vypuštněna do podzimního města.

Cesta domu se mi zdála náročnější než celý propracovaný den. Prodírala jsem se již tmou zahalenými ulicemi, míjela ostatní pracanty a snažila jsem se mezi hřměním motorů a rachocením výfuků slyšet šum křídel nade mnou se vznášejícího hejna havranů a kavek. V dáli se již rýsovala cedule označující zastávku. Opětovné čekání. Jízda. Vystoupení z vozu. Už jen  pár ulic, pár metrů a budu doma.

Když jsem přicházela k domovu, všimla jsem se zaparkovaného cizího auta. Samozřejmě jsem mu nevěnovala pozornost a vešla jsem do baráku. Všude se svítilo, na chodbě stáli děda s babičkou a v rukou drželi klíče od auta. S usměvy na tvářích mi darovali nádherný a velmi brzký dárek k Vánocům! Peugeota 306!

Byl to listopad roku 2013, do dnešního dne jsme spolu již 13x objeli naší republiku (pomyslně), tedy nádherných 30.000 km! Bez nehody, bez problémů!

Tenhle rudý drak mě provází na cestách po celé ČR, když fotím nádherné okamžiky svateb, Vaše milované čtyřnohé miláčky a nebo prostě jen Vaše tváře na památku pro babičku a dědu!

Takže si přejeme minimálně ještě jednou takové číslo, hlavně bez těch kolizí!