Včera to bylo rovných 5 let, kdy jsme zaplatili realitce poplatek za náš budoucí nový domov.
Byl to velmi nelehký krok, opustit po takřka čtyřech letech křížovickou školu,
kde jsme si docela slušně mákly
a za tu dobu myslím za sebou zanechali docela pořádný kopec činnosti v domě i okolo.
Však jsme taky o vík. dokončili slavnostně naši novou ložnici nad stájí,
kterou jsme dělali celou vlastnoručně jen za pomoci několika kamarádů,
s atypickými okénky, parapety byly desky vyplavené milovanou řekou,
s průhledem obrovským oknem rovnou srnkám do pelíšků.

Bylo to asi nejtěžší rozhodnutí, jaké jsme kdy udělali, dali jsme inzerát v ponď. do realitky
a v út. přišli první zájemci, ve str. druzí. Prodalo se to obratem okamžitě.

Prý genus loci.

V té době jsme podnikli asi tři naprosto vyčerpávající cesty, nejprve na poličsko,
kde byli nějaké domky k prodeji a pak až do dalekých Jeseníků a nakonec i Orlických hor,
protože vše na Vysočině bylo moc drahé

a my potřebovali větší domek, abychom sebou mohli vzít našeho dědouška,
o kterého jsme se v té době starali dojížděním.

Podařilo se nám to na tu třetí návštěvu.
V Jeseníkách to miluji, ale domečky s malými okénky nevyhovovali vytvoření suterénu.
Domek v Orlických horách nás nezaujal nejprve zvenku vůbec.
Uvnitř již to bylo jiné, chodili jsme tím rozlehlým prostorem a přemýtali, co a jak.
Pak doma se nám to rozleželo a i když jsme ještě cestou s platbou dopředu měli nemalou dilematu,
neboť ještě v tu chvíli nám přišel do cesty další domek, který byl tak trochu jak ze sna,
s obrovským pozemkem, ale byl blízko hl. tahu a silnice byla slyšet,
což je pro nás velkou nevýhodou
vzali jsme nakonec předomluvené.

Přestěhování bylo velmi náročné, se všemi kmeny a zvířátky, co máme na starost.
Včetně toho, že do romantiky našeho původního bydliště Z. milovaného rodiště to tedy opravdu mělo daleko.
Co nás zaujalo na počátku asi nejvíc byla místní knihovnička,
kde jsme při vyklízení kromě obrovské kupy socialistických budovacích plátků našli Bhagavad gítu.

Bylo velmi náročné již jen vyklidit byt.

Nešlo nevzpomínat na tajuplná zákoutí našeho původního domu,
kde jsme všude měli ve dveřích vitráže a krovové patra na spaní a hraní ve velkém pokoji s buleriány,
kam návštěvy tak rády přicházeli pro tu atmosféru...

Naštěstí nám zbylo aspoň trocha financí na vybudování bytu pro dědouška, což znamenalo,
na tu dobu než bude hotovo najít pro něj nějakou vhodnou náhradu pobytu, což se také podařilo.

Trpěl tam velmi v cizím prostředí, tak jsme spěchali jak to jen šlo, i když začátky nebyly vůbec lehké
všude malta a bordel, zvláště o Vánocích to bylo docela veselé.

Jak byl ale dědoušek šťastný, když se dostal do svého pokojíku. No pravda, když se převážel,
ještě to páchlo nezaschlou omítkou, ale nedal jinak, měl tenkrát v pokojíku jen nové lino a holé stěny.
Ale byl doma.

Přivykla si zvířátka i my postupně pronikali do tajů nového způsobu bytí.
I když se nám stýskalo extrémě, první roky mi přišlo, že duši zahrádky nemohu vůbec opustit,
neustále mě provázelo její volání, byli jsme celé dny venku, všichni pohromadě tam, doma ...

První zimu bylo asi dva metry sněhu a bylo to neskutečně dobrodružné.
Pro mne to znamenalo, že mám asi nejkrásnější foto zimy, o jakých se mi ani nesnilo.

Cinkání zvonců saní tažených koňmi, husté chumelnice v kterých vůbec nebyl problém se ztratit.

Po dvou letech jsme bohužel péči o dědouška přestali zvládat.
Díky jeho tloušce a naléhavých potřebách co se týká hygieny a převážení
jsme to k naší velké lítosti museli nechat na pečovatelých v DD.
Nemohli jsme se s tím smířit jen tak, a tak jsme ho pak ještě až do loňska kdykoli to jen šlo brávali k nám na pobyt. Bylo to vždycky hodně dojemné a silné, jen ty cesty ... je to 100km, dávali mu hodně zabrat.

Je více důvodů proč bychom se chtěli vrátit na Vysočinu, nebo alespoň poblíž.
Kromě toho, že se nám nepodařilo zakořenit, a opravdu moc se nám stýská po domově,
který nám ta příroda a známé prostředí tak nějak nahrazuje rozbití rodin našich blízkých
potřebujem být poblíž právě kvůli návštěvám, které jsou čím dál náročnější podnikat z té dálky.

Hledáme někoho, kdo touží po novém vykročení asi tak, jako kdysi my
a komu bychom mohli přenechat náš domeček a pozemky.
Pozemek je kolem takřka celého domu, je asi 1600m velký
a pro chov drobného zvířectva je myslím ideální, nikoho neruší kejhání a štěbetání.

Na zahrádce je pořádně prohnojeno od našich zvířátek a opravdu každoročně se hojně urodí.

Pracovali jsme tu intenzivně venku i uvnitř vzniklo většina všeho, co vidíte v našem obchůdku.
Nestihli jsme toho zrestaurovat mnoho, protože jsme se hodně věnovali práci na sochách,
přesto vznikl docela milí, útulný, úplně nově zrekonstruovaný pokojík a obýváček čeká jen na
položení podlahy a nainstalování krbovek.
Jinak je tu spousta prostor k realizaci.
Tedy dílna je velká a prostorná a prostory podkrovní opravdu exklusivní na vybudování čehokoli.
Doporučuju spíše tvořivým náturám.

Pošlu trochu foteček a kdyby jste viděli o nějakém prodeji podobného někde tam "u nás",
prosím napište nám.

Víme, že do Křížovic se vrátit zatím nelze, leda že bychom si časem Macháčkovic areál odkoupili,
což nevíme, jestli je vůbec reálné finančně v našem případě,
hledáme tedy nějaké útočiště alespoň poblíž, příp. i poličsko, jevíčsko, moravskotřebovsko, nebo bítešsko.

Prostor kolem je výhodou pro ty, co se rádi toulaj po cestách necestách,
za plotem míváme běžkařskou trasu, která prý má délku 50km.

Tady s námi bydlí dohromady vlaštůvky. To byl můj sen, aby byli poblíž a splnil se před léty,
nyní již další generace vychováváme, letos to bylo obzvláště o nervy,
neboť vylétávali teprv před 10ti dny,
vůbec nebylo jisté, jestli to stihnou. Posedávají s námi nad venkovním stolem a vypadají ochočeně.

Nadpodlaží je vhodné pro výrobu věších kousků, které se nikam jinam nevlezou,
tady například vznikalo spací patro ze starých krovů do pražského bytu.