Cože? Vážně? Kolik má modrá slov?
Takhle ta otázka opravdu stojí?
Hloupost. Stejná jako přikázat "v paměti lov a spočítej,
kolik čar jednu tečku spojí".
Mýlíš se, moudrý, však mýlit se je člověčí,
moudrá má tisíc slov, a já tě o tom přesvědčím...
Závoj snad se všemi odstíny modré. Visí nad oknem. A to okno? Otevři ho a za ním spí malý chlapec. Táta ho uspává, táta ho budí. Maminka... není. Ten závoj, přijde-li strach, zvedne svá křídla a přivine chlapce do své náruče.
A modropád jež jiskřivě stojí vedle postýlky ho vyvede ze strachu. Toho chlapce, který za oknem sní svůj pohádkový sen.
Zdá se mu o neposedném, samotově hebkém tyrkysovém hadovi s šedým bříškem. Ten ochočený svou paní k přítulnosti a poslušný a ochotný měkce hřát. Jen někdy on zmizí na chvíli v trávě. Hádej kam?
Lákají ho květy z modrých vílích provázků, květy které jako voňavý koberec objímají a chrání průzračnou studánku. Studánku se živou vodou.
Líbí se mu Puntíčkové víly, strážkyně živé vody. Ty našlapují po špičkách, tančíc své vílí tanečky, aby nevylekaly posly života a uzdravení...
Modráskové, tak se jim říká. Kde je bolest, tam zaletí s malinkou konvičkou, stačí slza živé vody. Jen Modráskové, pst, jsou lekaví. A hoch neposedný. Jen jedno zasyčení a Modrásek... jejda, malinká konvička se ve vylekaných ručkách zatřásla a slza živé vody letí do květů z vílích provázků.
Cink a z jednoho květu slza živé vody stvořila kvítkovou paní Květušku.
A Modrásek, ten který se polekal, za trest ovine její zápěstí v něžném náramku.
Byť z živé vody stvořená, smutno jí samotné, tak z darů lesa, jež pod nohama jí leží, věnec si uvije.
Bloudí lesem, chodí, hledá, zpívá si, kéž najde toho, kdo jí k nohám místo květů položí kousek Modrého z nebe.
Tu se jí nad hlavou v záři slunečných paprsků zablýskne malý andělíček, ochránce všech smutných osamocených.
A takto k ní promluví: "Tu máš náhrdelník s amuletem. On sám ti cestu ukáže. Cestu tam, kde tě čekají. Cestu k tomu, koho hledáš.
Dorazíš-li ke dveřím, ze kterých hřeje a voní láska, vem do ruky něžnou harfu. Hrej, zpívej. Dveře se samy otevřou. Něžná harfa je tvůj lístek do ráje.
Cesta zdá se nekonečnou, vždyť schody do nebe blankytně dlouhé jsou, ale hřejí. A na konci té cesty... okno s modrým závojem... a dveře hřejí láskou... a harfa zpívá.
Tu andělíček znovu přiletí... cinkne rolničkou a Květuška má z modrých vílích provázků závoj svatební...
a jezerní voda zalitá sluncem jakoby vtékala do jejího prstenu.
Chlapec spí... tu otevřou se dveře, závoj zvedne svá křídla... průvan sfoukne svíčku... chlapec otevře nebeské oči... u jeho postýlky stojí maminka.
