„velký holky - velký srdce“

Na toulkách Flerem jsem jednoho dne nakoukla i na stránky klubů a požádala o členství v jednom z nich, zcela zjevně určeném pro matróny. A po krátké chvíli už jsem se zprvu opatrně, pak již našeně začetla do čilé diskuze. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem zaklepala na správné dveře. Dovolte tedy, abych i Vás seznámila s obyvatelkami komunity klubu: ….a co takhle prostorově výraznější? :-).

Ale nechám tentokrát hovořit Remedios, která mi poslala podklady k blogu v takové podobě, že by bylo škoda cokoliv měnit a tak přidávám pouze fotografie.

Po přečtení se mnou jistě budete souhlasit, že tato tvůrkyně je opravdovou dámou velkého srdce a já děkuji, že vám ji smím představit:

Jmenuji se Renata a moji přezdívku Remedios vymyslel jeden můj zamilovaný kamarád podle postavy z Marquézova románu Sto roků samoty. A protože to bylo moc dlouhé, brzy se uchytila kratší varianta jména, a to Meme. Tato přezdívka se mě drží už přes 20 let a na Meme slyším víc než na svoje pravé jméno.

Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mohou být cesty osudu nevyzpytatelné a jaké zvraty mi život chystá. Mojí největší životní láskou je hudba a tvoření jakéhokoliv druhu. V rodině všechny ženské pletly, já jsem se začala pouštět do svetrů a vest už někdy v 10 letech. Jako malý capart jsem začala hrát na flétnu, pak na akordeon, jako samouk na kytaru a klavír. Mým snem bylo stát se učitelkou hudby. Rodiče mi však konzervatoř rozmluvili a já se ocitla na střední průmyslové škole zeměměřické, ani nevím jak. Nadšení pro hudbu mě neopustilo a tak jsem se v 18 letech pokusila dostat na pedagogickou fakultu. Jenomže o akordeon tam rozhodně neměli zájem. Tak jsem pokračovala ve studiu geodézie na vysoké škole. Ale po dvou letech jsem ze školy odešla, po hádce s rodiči i z domu a zapojila se do pracovního procesu - jako geodet. Ale asi mě tam nahoře někdo měl rád, protože právě v té době jsem nečekaně dostala nabídku od své bývalé učitelky na akordeon učit na základní umělecké škole jako výpomoc a od té doby se můj život vyvíjel dvěma naprosto odlišnými směry, na půl úvazku jsem pracovala jako kreslič map a geodet a k tomu jsem učila hru na akordeon a klavír (bez potřebného vzdělání za plat uklízečky).

Ve 23 letech jsem se vdala a rok po svatbě přišel další zvrat, který mi život zmačkal do nevzhledné koule, kterou už asi nikdy nenarovnám. Nádor na mozku mi přimáčkl oční nervy a já během 14 dní úplně oslepla. Po operaci se situace trochu zlepšila, nicméně zůstaly mi 75% výpadky zorného pole a úplná absence čichu. Polovina jednoho oka mi ale umožňovala dále pracovat u počítače, kreslit a plést. Pod nátlakem mého muže jsem ustoupila od předsevzetí nemít s mým postižením nikdy děti a narodily se nám postupně 2 holčičky, Eliška a Julie. Na konci mé mateřské dovolené se u nás v obci naskytla příležitost vést výtvarný kroužek, a protože ráda kreslím a tvořím a už se mi moc stýskalo po učení, nabídku jsem přijala. Záhy jsem zjistila, že na internetu existuje mnoho námětů na výtvarné lekce, ale pouze v angličtině nebo němčině, v češtině nic takového není. Dala jsem tedy dohromady pár nápadů, které jsem na výtvarce uskutečnila, a se svými chabými znalostmi jazyka HTML jsem sestavila web „Výtvarka (nejen) pro děti“ (www.vytvarka.eu). Již několik let funguje jako sbírka námětů do hodin výtvarné výchovy nebo pro tvoření rodičů s dětmi a v současnosti obsahuje již téměř 300 návodů s fotografiemi a přesným postupem práce.

Jedno odpoledne lektorování vás však neuživí, obzvlášť, když už máte děti, a tak jsem se musela poohlédnout po nějaké „seriózní“ práci. Naštěstí na mě na první pohled není žádný defekt poznat a tak se mi podařilo se zapřením mého zdravotního stavu sehnat místo v geodetické kanceláři. Dva roky práce u počítače kolem 12-14 hodin denně, k tomu 3 hodiny dojíždění, mnohokrát práce i přes noc, neustálý stres, to vše mě dovedlo téměř na pokraj zhroucení. Během té doby mi byl přiznán částečný invalidní důchod a já si řekla, že tohle nemám zapotřebí. Naštěstí se osud projevil opět z té dobré stránky a můj muž dostal novou pracovní nabídku s velmi dobrým platovým ohodnocením. Od září loňského roku jsem tedy žena v domácnosti, konečně si užívám svoje děti, 3 kočky, hyperaktivního psa a dávám dohromady naši mnoho let zanedbanou zahradu. Abych přispěla alespoň trochou do rodinného rozpočtu, učím pár dětí doma hře na klavír, kytaru a flétnu. A samozřejmě dál vedu výtvarný kroužek, s pravidelnými pětidenními letními dílnami pro děti a občasnými víkendovými dílničkami pro děti i dospělé. K tomu s manželem provozujeme amatérské divadlo, organizujeme každý rok svatomartinský lampiónový průvod a lesní bojovky pro děti na motivy známých knih.

A protože neustále něco tvořím, zaregistrovala jsem se jako prodejce zde na Fleru a nabízím pletené ponožky, hračky, kapsičky, jednoduché malované přívěsky a šperky, krabičky, pokladničky a hlavně malovaná trička. Moc ráda si vymýšlím neobvyklé vzory, barevné kombinace a podivné snové obrázky, inspirované dadaismem a surrealismem. 

Zde jsem měla potřebu vše vysvětlit, aby lidé měli šanci pochopit třeba moje obrázky. Jedna paní mě nedávno velmi překvapila tvrzením, že moje obrázky jsou strašně depresivní, což je to poslední, co bych chtěla.

Ikdyž to asi nevypadá, každý obrázek je výsledkem několikadenního skicování, upravování a dolaďování. Samotná kresba je vedena rovnou od ruky konturou na textil bez předkreslování, tudíž každý obrázek je originál a velmi těžko se zajistí opětovná přesná reprodukce. Konturovanou kresbu pak stínuji pomocí fixů na textil. Výsledkem je obrázek bez tvrdého povrchu, který triko nijak netuží ani nedeformuje. Pevně doufám, že se moje výrobky budou líbit a budou tak dělat radost i jiným, ne jenom mně.

Moc mě baví vymýšlet si neobvyklé obrázky, přestože někomu mohou připadat nesmyslné a poněkud extravagantní.

Miluji pestré barvičky a moje "úchylka" na vražedné barevné kombinace a vzory je zárukou toho, že vámi zakoupené zboží bude naprostý originál

Veškeré tvoření je mým velkým koníčkem. Miluju pletení, obzvláště nezvyklé barevné kombinace a změti vymyšlených vzorů. Vyřádit se mohu zejména na drobných výrobcích jako jsou ponožky, kapsičky na doklady a mobily a menší pletené hračky.

A zde mám fotku s dračí šálou, kterou jsem teď dodělala na tábor (každý vedoucí měl mít nějakého draka, který se má dát všude nosit s sebou, tak jsem to vyřešila takhle). Je to trochu odvážné, ale já mám barvy prostě ráda.