Můj den končí a začíná pocitem, že jsem uplně vybitá baterie. Srpen byl odjakživa můj měsíc. Můj, protože mám narozeniny a jezdili jsme tou dobou na dovolenou. Na Šumavu. Tehdy jsem věděla, že život je sladký. Že bude narozeninový dort. I svátkový. A že bude kam se stulit. Ještě před pár měsíci, jsem plánovala velkolepou oslavu třetí dekády svého živůtku. Dneska ani netuším, co je za den. A přišla mi pošta. Zasvítilo slunce a obálka byla náhle celá mokrá. A slaná. A pak mi přišlo, že život zase bude sladký a že se nemám nechat zvyklat nápisy na stěnách....

PS: tento zápis je věnován Katy...