Každé ráno před snídaní brouzdám po facebooku a když pominu běsnění nad politickými kauzami, raduju se z povedených dortů, poetických zákoutí zahrad, výhledů na moře a z radostných výkřiků o tom, jak je život děsně krásnej. A pokorně si říkám Přej a bude Ti přáno, třeba na tebe s těmi krásami zas taky dojde. Kdo ví, kde jsi to podělala, nebo co se máš v tomhle pekelným období naučit.

Včera jsem sice našla hrst čtyřlístků, v Creme de la creme si koupila božskou zmrzlinu a jsem si plně vědoma všech  svých požehnání, která vypisovat nebudu (jakmile si totiž něco pochválím, ti „nahoře“ díky tomu zjistí, že jim ještě něco fungujícího uniklo).

Klady svého života si několikrát denně opakuju jako modlitbu, neb mé všední dny  jsou poslední měsíc sledem neustálých drobných náročných životních situací (NŽS). Na „socprávce“ jsme se učili, že malé NŽS v součtu vydají za velkou NŽS typu rozvod nebo úmrtí v rodině (to mám nedávno za sebou – ostatně, i když jedu 30 km pro urnu, paní z pohřební služby je jako na potvoru u zubaře).

Začalo to 30. 4. takto –  strop v kuchyni, za 10 let popáté!

Jen pro ilustraci včera a dnes, zbytkem nebudu unavovat, ale je to jako přes kopírák:

Mám napsat článek o zahradě v DOLNÍCH Břežanech. Od architekta mám kontakt, majitelka mě varuje, že jejich ulici navigace ještě neumí. Do Břežan trefím bez moderních vymožeností a když dojedu na místo, volám o radu, kudy dál. Od překvapené paní se dozvím, že ona přece bydlí 30 km odtud v HORNÍCH Počernicích !? WTF?

Přes nějaké pitomé schvalování GDPR od Googlu se nemohu prodrat do e-mailu, abych si ověřila, zda zahrada v Počernicích vůbec patří k vybraným fotkám a kdo vlastně tuhle akci podělal. S pocitem, že nejspíš zase já, protože poslední měsíc podělám všechno, na co sáhnu (dr. Alzheimer mi už nejspíš vypisuje žádanku do domova se zvláštním režimem), se vydávám totálně zacpanou Jižní spojkou na cestu přes půl Prahy. Na místo dorazím ve chvíli, kdy majitelce zahrady začíná on-line angličtina.

Doma po třech hodinách putování a najetých 65 km naštěstí aspoň zjistím, že soubor byl špatně označený už od architekta. Vítězně jedu do banky, kde mám domluvenou schůzku potvrzenou v mobilu. Nikdo tam o mně samozřejmě neví, ale naštěstí se nade mnou slitují. Zato mi gynekologie prostřednictvím SMS úpěnlivě připomíná vyšetření, kam jsem se neobjednala a ani nehodlám, neb první (a pevně doufám, že poslední) zážitek s náhradníky mého bývalého lékaře připomínal nástup Wolandovy suity do Moskvy v Bulgakovově románu Mistr a Markétka. Prostě vejdete do ordinace, kde není ani zástěna na převlečení, a pojmete podezření, že pán připomínající Nicka Cavea se za gynekologa jen vydává a celou proceduru podstupuje poprvé.

Další den nepřetržitého sledu smolných tedy pojmu podle toho, co jsem kdysi na lince důvěry radila klientům: Přerušte kruh nezdarů, odpočiňte si a zaměřte se na to, co vám jde. V mém případě je to pečení. To by bylo, aby se karta neobrátila!

Bez ohledu na seznam povinností v diáři zadělávám na chleba. Kvásku se moc bujet nechce, ale známky života jeví. Dávám mu čas, neb vím, že bez trpělivosti to nejde (ale kde ji sakra mám furt brát?!).

Dvě hodiny po vmíchání mouky se těsto tváří jako Andrej Babiš při svém slavném „sorry jako“. Po pěti hodinách čekání vztekle vydrápu bezvládnou žitnou matlanici z formy a za plačtivého zpěvu manter (brání mi ve sprostém nadávání) se ji pokorně snažím probudit aspoň sušeným droždím. Nicméně, i po dalších dvou hodinách – sorry jako, drahá!

Při nalévání horké vody na plech do nažhavené trouby si opařím ruku. Chlebovou chcíplotinu dovnitř spíš vztekle hážu než vkládám.

Ve schránce mě čeká už asi 15. vzkaz za poslední dva měsíce od sousedky, která se nám tu 18 let stará o zábavu. Zbyla jsem jí už jen já, kamarádku před téměř třemi lety ranila mrtvice.

Hele, Den Blbec fakt beru s pokorou, ale 4. Týden Blbec je už dost i na trénovaného borce, za kterého se považuju.

Nalezené čtyřlístky dávám lisovat do recenzního výtisku knihy Psychologie štěstí z Portálu, kterou bych měla přelouskat a vydestilovat z ní článek. Ale víc mě teď láká Umění být nešťastný od Dirka de Wachtera a stejného vydavatelství. Konečně nám někdo v téhle naleštěné době dává právo na to, abychom smolné stránky bytí nejen prožívali, ale i ukázali! Mám tu zkušenost, že někdy z nich pomůže vybřednout právě přesně dávkované „zaskuhrání“. Tak uvidíme!

Kamarádi ezoterici tvrdí, že současné těžké energie jsou porodními bolestmi nového věku. Jsem dost zvědavá, co z nás tedy po několikaletém bolestivém porodu vyleze za poklad. Snažím se o psí dýchání – obávám se totiž, že jsme zatím ve fázi, kdy se ještě tlačit nemá. Prostě s tím hnojem nějak pokorně plynout, lehce držet směr a doufat…

PS. Dnes mě zatím jen kousl čmelák do nohy a ulomil se mi kus pětky vpravo nahoře, ale je teprve 14.47. S pokorou hledím vstříc radostným zítřkům…