Nevím jak to ti čápi dělají, že přilétají každý rok na to samé místo a to i přesto, že letí z několika stovek (ne-li tisíců) kilometrů vzdáleného místa, ale jsem tomu moc ráda. Už jsme si zvykli na to, že se každé jaro radujeme z toho, když je poprvé uvidíme v hnízdě nad střechou budovy, kterou často míjíme cestou autem a jsme celí nedočkaví, kdy uvidíme i první hlavičky mláďátek.

Sledujeme je na přilehlé louce, kdy loví pro své potomky dobroty v trávě a můj tříletý syn křičí: "Čápi! Čápi!" jen když vidíme v dáli pouhou siluetu komínu, u něhož mají své hnízdo. A vlastně naše radost z těchto krásných ptáků mi dala podnět k tomu, abych vytvořila plstěného čápa, který díky tomu, že nosí miminka (pomineme-li těch pár hodin strávených na porodním sále ) dostal do zobáčku uzlíček v barvě růžové - pro holčičky - nebo v modré - pro kluky