Prázdniny se již pomalu chýlily ke konci, a tak jsme se ve Filii rozhodli, završit léto výletem. Tentokrát jsme se vydali na zříceninu Nového hradu u Blanska. Na internetu sice psali, že hrad má pravidelně otevřeno dle počasí pouze o víkendech, ale zároveň psali, že v průběhu letních prázdnin bývá otevřen i přes týden kromě pondělka. Po delším plánování kdy, kde a jak jsme byli připraveni vyrazit do terénu.  

Vyrazili jsme autobusem z Králova pole směrem do Vranova. Už když jsme vystoupili, nastal menší zásek. Vytištěná mapka z internetu se ukázala jako naprosto nepoužitelná a rozcestníky zklamaly. Cesta na Nový hrad na nich vyznačená nebyla. Stejně tak GPS navigace si z nás dělala legraci.

Poptali jsme se na cestu někoho z místních, a ti nám ochotně poradili. Nicméně lesní cesty byly po noční bouřce značně promáčené a rozbahněné. Navíc pěšina, kterou jsme se měli vydat, a která nás měla napojit na správnou značku, vůbec nevypadala jako cesta ale jako rozbujelá divočina. Tráva vysoká až po kolena, všude bahno, klestí…

Nakonec jsme tuto ceestu zavrhli a raději se vydali zpět do dědiny na pevnou zem. Chvíli jsme poklidným tempem kráčeli zástavbou, až jsme dorazili na další zastávku autobusu. Zde jsme posvačili a rozhodovali se, co podnikneme dále; zda se vydáme směrem k hradu nebo pojedeme zpět do Brna. Nakonec jsme se rozdělili na dvě poloviny. Osadníky, kteří se chtěli vydat zpět k domovu, jsme posadili do autobusu. Zbytek se, teď již po správné cestě, vydal na výšlap na Nový hrad.

Cesta byla krásná, široká a pohodlná. Narazili jsme na pár krásných vyhlídek, kde jsme se kochali krásným okolím. Zvesela jsme si kráčeli po červené turistické značce, až nastal menší zlom. Červená se stáčela dolů z lesa z celkem prudkého kopce. Nezbývalo nám nic jiného, než prudší převýšení zdolat. Někteří z nás to zvládli bez větších problémů a sami, jiní potřebovali pro jistotu oporu a pomoc někoho druhého. Nakonec jsme všichni zdárně kopec zdolali.

Hrad byl již, co by kamenem dohodil. Jen necelé dva kilometry dlouhé stoupání do dalšího prudšího kopce. Ten jsme si ale nakonec nechali rozmluvit a vydali se k hradu méně prudkou, ale asi šest kilometrů dlouhou, oklikou. Cesta to byla dlouhá a únavná. Ale zdárně jsme došlapali k poslednímu rozcestí se studánkou, kde jsme doplnili zásoby vody.

Poslední úsek, kdy jsme se drápali do kopce s hradem již na dosah ruky, byl asi nejnamáhavější a nejúnavnější; přece jen už jsme toho měli poměrně dost nachozeno.

Nakonec jsme se však zdárně doškrábali k našemu cíli, kde nás přivítala zavřená hradní brána. Měli zavřeno. Následovalo velké zklamání, že po tak dlouhé cestě jsme narazili na zavřené brány i přesto, že na internetu psali, že by měli mít otevřeno.

Nevadí. Udělali jsme si pár fotek na památku a alespoň, až sem v budoucnu zase někdy vyrazím, ať už na nějaký dobový jarmark, který se zde pravidelně odehrává vždy každý měsíc, či jen na výlet, už budu vědět kudy kam a vyhnu se nějakému zbytečnému bloudění. :-)

Barbora Votavová