Už je to dávno, přibližně patnáct minut, co jsme dorazili zpět do teplého domova z výletu v Egyptě. Původně jsem si myslel, že se do Austrálie letí několik hodin, neb jde o dlouhou cestu, ale cesta do Říma se ukázala delší, než bych očekával.  

                Několikahodinový let do zmiňovaného tachyonového podnebí začal být otravný už ve chvíli, kdy letecká obsluha oznámila přistání. Následovalo nekonečně zpomalené vystupování lidí, kteří měli ještě spoustu nemocí a spoustu let před sebou na to, aby mohli takhle zdržovat můj heroicky agresivní krok. Po té, co jsem si rozrazil cestu svými uštěpačnými poznámkami se na mě nalepila jedna stařičká paní. Velice rád jsem ji i sobě prorazil cestu ven. Stařenka nahodila asertivní výraz a drsným krokem směřujícím do uličky rozražených hlav a bezduchých těl mě následovala. Ještě jsme nebyly na konci fronty do nikam a už se mi ohrál tenhle zpomalený film kolem sebe. Na chvíli, jakoby se mi zpomalil čas. S vykulenýma očima a nechápavým výrazem v obočí jsem ladně nakláněl hlavu z jedné strany na druhou, abych si prohlédl to, co se kolem mě děje. Nic se nedělo. Já a stařenka za mnou jsme, jakožto dvě rozmazané šmouhy prolítávali nehybným a dokonale zaostřeným davem lidí, který neměl konců. Zrovna jsem se myšlenkami vrátil do reality a stalo se něco naprosto nereálného. Prostor kolem se uzavřel, obloha zmizela ze zorného úhlu a okolní teplota klesla o několik stupňů. Nevěřil jsem cizím očím. Se stařenkou jsme se nevědomky protlačili z letadla až do potravin nějakého obchodu. Jedna věc se však nezměnila, všude byla spousta lidí, spousta tupých lidí, spousta nehybných sloupů a malých čtyřnohých popelniček na vodítku. Některé se dokonce hýbali, ačkoliv to byly pohyby narážející od regálu k regálu. Tím jsem alespoň zvrhl myšlenku zastaveného času kolem. Čas plynul dál, ale vše živé, jakoby ztratilo život. Znamená to snad? Že vše neživé oživlo??? Ano, mé obavy se vskutku vyplnily – neměl jsem pravdu. Vše kolem bylo mrtvé. Vše, kromě mě a stařenky. Letmými pohledy jsme na sebe udělali pár výrazu, kterými jsme dali jasně najevo to, že situace musíme využít. Můžeme si dělat naprosto, co chceme bez jakýchkoliv následků. Naše rozhodnutí, co dál bylo zcela jasné bez přemýšlení – vyrazili jsme do muzea, aniž bychom museli zaplatit vstupné. Vždy mě fascinovala doba zkamenělá, u té jsem také strávil nejvíce času. Stařenku však zajímala místní egyptská kultura a tak jsem ji věnoval chvilku pozornosti svým pohledem na zkamenělé sochy pyramid, což byl nevídaný kousek obzvláště po dlouhých a nudných chodbách plných kvádrů, jimiž údajně byly hroby Faraonů rodu Freonů. Dalším atraktivním, muzejním kouskem byla velká žulovitá mísa, která stříkala tenký proud vody na ležícího chlapečka, jež se napínal v močící poloze pod ní. Dost bylo nechutných čůrajících fontánek a tak jsme zamířili k soše niagarských vodopádů v životní velikosti, ačkoliv nevím, jak je jejich život veliký… na destičce bylo vyryto ,,hodně veliký´´.

                Procházka muzeem začínala být trochu zdlouhavá, proto jsme se se stařenkou rozhodli podniknout jinou výpravu v jiném měřítku. Naším novým cílem byla cesta do Austrálie. Při ladném odchodu z muzea jsem přemýšlel, jak se do Austrálie dopravit, když je vše nehybné, nefunkční a dočista, do čista nehybné. Sotva jsem dostal nápad, jak se tam dopravit a před očima jsem viděl dokonalou repliku lodě HM Bark nacházející se v Austrálii. I my jsme se právě po pár krocích nacházeli v Austrálii, což jsem nemohl pochopit až do chvíle, než mi stařenka vysvětlila, že je narušené souvislé kontinuum. Čas běžel dál, ale prostředí okolo nás zemřelo stejně, jako vše ostatní. Tudíž nebyla hustota prostředí, délka, šířka ani jeho hloubka. Prošli jsme naprostou prázdnotou. Nikde, kde jsme se zastavili, však prázdnota nebyla. Vše už bylo jasné a námi pochopené včetně divně pozastavených a myšlenkami nepřítomných lidí. Při každém přemístění se vše v mžiku přesunulo k cíli, který jsme si stanovili. Ten však ještě nebyl připraven k provozu a svět kolem byl nehybný a nefunkční. Zdálo se, jakoby svět okolo nás někdo ovládal, ale špatně předpovídal naši další cestu a tak nemohl včas nastavit vše potřebné k všednímu životu, kterým byl pohyb lidí, věcí a přítomnost všeho živého i neživého kolem. Jednoduše řečeno – prostor kolem nás vypadal funkčně, ale nebyl. Napadlo mě si s tímto jevem více pohrát a tak jsem nechal vyděšenou stařenku zvolit nový cíl. Ta se po chvíli odhodlala a potichu řekla: Londýn. Vzal jsem ji za ruku a udělal pár kroků v před...

…pomyslel jsem však na zcela jiné místo, které nebylo předpokládané. Před námi i za námi se rozestoupila nekonečně končící tma. Nebyla to ale tma taková, kterou vidíte, když máte zavřené oči. Byla to jen barva tmy. Podíval jsem se na stařenku, která jen nechápavě hleděla v před i vzad, sem a tam stejně tak, jako já. Uběhlo několik krátkých chvil a stalo se něco zvláštního, tma kolem se začala proměňovat v bílou barvu. Ta se začala slévat do pískovitě hnědé a prostor kolem nabíral jistých praskavých zvuků, které se s provázejícím šuměním přeměňovali do srozumitelnějších, na ucho však křiklavých zvuků. Plochá a bezduchá zem se pod nohama proměnila v písek a nedaleko od nás se po celém horizontu začala tvořit jistá zeď. Zdálo se, že stojíme v nějakém obrovském kruhu. Když vše kolem rostlo a naše oči kmitali sem a tam, byly jsme náhle přinuceni odklonit svůj zrak k zemi před mohutným zábleskem z míst, kde by měla být obloha. Po blýskavém zadunění jsem upřel svůj zrak vzhůru a nechal padnout svá udiveně otevřená ústa až na zem. Právě jsem hleděl na zrození slunečné oblohy poseté drobnými mráčky. Můj údiv byl přerušen loketním šťouchnutím od stařenky, kterým upozornila na další změny. Z oválné zdi kolem nás se začali rýsovat symetrické hrany a oblouky.

Písek pod nohama byl hrubší, sluneční paprsky pronikali do naší citlivé kůže a obzor, vykreslující se před námi byl skoro dokončen. Již mi bylo jasné, kde přesně jsme. V mém vymyšleném cíli. V římském Koloseu.

                Prostor kolem nás se nestačil vykreslit na úkor mé změny plánu, kterým nebyl Londýn, leč Řím. Naše předčasná teorie zabývající se narušeného kontinua byla zřejmě děravá. Teorie se doplnila až následující události, které jsem se obával. Nepomyslel jsem jen, kam… bude směřovat náš cíl, ale v i v jakém čase bude směřovat náš cíl. Nejsem turista, který na Řím pomyslí, jako na rozpadlé hlediště plné záblesků z turistických fotoaparátů, či na natáčecí prostor pro videoklip kapely AC/DC.

Představil jsem si opravdové Koloseum, neboli Flaviovský amfiteátr v roce 82 našeho letopočtu. Plný napětí, bojů a dobové atmosféry. Najednou jsem před sebou uviděl, jakýsi luminiscenční efekt, něco světélkujícího. Obraz se začal vyplňovat a rychle se k nám blížil. Než byl pár metrů od nás, byl už zcela čitelný. On. Bojovník, tasící dlouhé kopí před sebou běžel přímo na nás. Ocitli jsme se uprostřed boje.

Zavřel jsem oči a sevřel pěst stařenky. Dlouhý nádech a vůně okolí mi pověděla, že jsme v bezpečí. Jsme zase někde, kde je potřeba život. Jsme někde, kde se má dát prostor a jeho dění zase do pohybu. Jsme ve frontě lidí vystupující z letadla.

                Žijete svůj život a ani nemůžete vědět, kolikrát už jste byly Vy i prostor kolem vás nebo celý svět bez provozu. Co takové Deja Vu? Jak můžete vědět, že se nic takového nestalo, když jste byly vypnutí Vy, veškerá zaznamenávací technika, vše živé i neživé, prostorové kontinuum, jednoduše vše na co si vzpomenete. Já tu byl, jsem a pořád budu. Vždy než vás něco uvede do provozu… než vás zase navštívím.

Jmenuji se Veidon Térs a jsem strojvůdce.