To bylo tak... Kdysi v říjnu mi přišel mail od jedné pani novinářky z časopisu Respekt, zda bych jí nemohla poskytnout rozhovor o tom, jak se mi studuje, když nevidím. Prý by o mě ráda psala, protože studuji úspěšně a přesto bez očí.Zajásala jsem.... Budu slavná, říkala jsem si.Ale zkušenost z izraelských novin mě měla ponaučit. Tehdy ze mě novináři udělali jedinou dceru doktora z Prahy (mám sestru a jsme z Brna).Ale neponaučila jsem se a s paní novinářkou jsem strávila dvě dlouhá odpoledne vykládáním o tom, jak jsem přišla o zrak, jak studuji, jak žiji, atd.Výsledek toho, co paní novinářka stvořila si můžete přečíst v dnešním Respektu´ a nebo pod odkazem, který najdete v mém profilu.Když jsem si četla první verzi článku, téměř jsem nepoznala, že je to o mně. Pani novinářka ze mě udělala třiadvacetiletou blondýnku, která se po operaci v Izraeli ve dvanácti letech konečně naučila číst a spoustu dalších podivných věcí jsem se o sobě dozvěděla.Konečná verze je o dost lepší, než ty dvě předchozí verze a už se ani nestydím za to, co se v článku o mně píše. Ale přesto se nějak nemohu vyrovnat například se "svazkem tyček" (rozuměj složená bílá hůlka), který podle pani novinářky nosím v kabelce.No a tak... V článku je poměrně dost věcí nepřesných a překroucených. A tak jaksi ztrácím ty poslední zbytky důvěry v média, která jsem ještě měla. Jestli takhle novináři píší o všem, tak to asi svět vypadá docela jinak, než nám jej média předkládají.