Dnes jsem se probudila - na mě velmi nezvykle - už kolem čtvrté ráno. Oknem prosvítalo do pokoje tlumené zlatavé světlo z pouličních lamp. Přihmouřené oči se snažily v šeru polapit ten letmý stín, který se mi mihnul před tváří...

Byl to anděl, který mě probudil se sna. 

Zdálo se mi o něm... Šla jsem dlouho temným lesem. Sněžilo, bořila jsem se hluboko do sněhu a vítr zaháněl každého ptáčka nebo veverku do závětří. A já přesto šla, stále dál, dopředu. 

Cítila jsem, že je tam něco, co musím vidět. Že tam někde daleko, na konci lesa je široká pláň. A že na té pláni se vítr uklidní. Že přestane sněžit a přestane mi být zima. Že uvidím měsíc a hvězdy.

Že se splní mé vánoční přání a setkám se s andělem.

Nechtěla jsem ztratit z paměti ten krásný obraz se sna... Ten anděl byl krásný... a měsíc svítil tak jasným světlem.

Sedla jsem si za stůl, zachumlala se do deky a začala kreslit svého anděla. Stál tam tak sám, na kopci.

Když byla hotová skica, rozhodla jsem se sáhnout po barvách. Tenhle anděl si to rozhodně zaslouží. Nechci, aby má vzpomínka zůstala jen vybledlá a bez barev.

Měsíc totiž zářil tak krásně - byl třpytivý a stejně tak i hvězdy. Ten třpyt se odrážel všude kolem. Na zasněženém kopci, od andělových vlasů ale i jeho křídel.

Nakonec jsem si nechala ty jemné detaily. Jeho krásných, dlouhých vlasů, jeho stříbřitých křídel i jeho prostých šatů.

Když jsem v tom snu došla až k andělovi, otočil se ke mě a předal mi tichým hlasem své poselství, se kterým sem na zem přišel. 

Dnes v noci tento anděl přijde do snu i k vám a toto poselství vám předá. 

Zítra, až skončí nejtemnější den letošního roku, budete toto poselství znát a naplní Vás láskou, mírem a silnou nadějí. 

Ať s Vámi tyto tři - Mír, Láska a Naděje - zůstávají po celý další rok. 

Do dalšího slunovratu.

Do příští návštěvy anděla.