Tak už jsou konečně tady :-) Kdo? Moji andílci :-)

Již více než rok jsou milými průvodci mého životního putování. A teď konečně přišel ten správný čas, kdy je smím poslat do světa mezi Vás, aby mohli naplnit svoje poslání…

A proč že mají poslání? To bylo tak – seděla jsem loni v létě u hřiště, háčkovala andílky, pozorovala hrající si děti a užívala si chvilku klidu a pohody… Paní, která seděla opodál, se přišla zeptat, co že to dělám. Ukázala jsem jí andílky a ona mě zaskočila otázkou: „A k čemu jsou?“ Vykoktala jsem cosi o dárku a vánocích a nevím, co ještě… Paní trochu nedůvěřivě pokývala a odešla… V hlavě mi ta její otázka dlouho doznívala… já vážně nevím, „k čemu“ by měli být… jsou to andílci – nemůžou být prostě „jen tak“?

Držím v dlaních jednoho z těch křehkých andílků a vzpomínám…

Vzpomínám  na chvíli, kdy se mi pod rukama objevil první… Nebyl „vymýšlen“, nebyl „plánován“, ale byl „očekáván“… Jednoho dne se zkrátka zrodil… Zrodil se z hlubokého poznání toho, co znamená „obejmout srdcem“… A postupně se k němu přidávali další a další a začali rozdávat radost všude tam, kde se na své pouti zastavili… a tak mě napadá… možná by opravdu mohli mít svůj cíl, takové svoje malé poselství…

Začala jsem tedy hledat cíl pro let těch křehkých andělských křídel. A téměř symbolicky se tím cílem nakonec stala nadace DebRA, která pomáhá žít aspoň trochu lepší život lidem se vzácnou nevyléčitelnou nemocí… S nemocí, jejíž odborný název zní nehezky, ale které se také říká „nemoc motýlích křídel“, neboť děti, které se s ní narodí, mají kůži křehkou stejně jako jsou křehká křídla motýlů – umíte si to představit?

Každý z andílků je jiný, ale jedno mají všichni společné – poselství, které s sebou nesou… Budete-li chtít, můžete se stát součástí jejich poselství…. S vaší pomocí můžeme společně poslat letmý dotek andělských křídel tam, kde je ho právě zapotřebí. Děkuji vám všem za tuto možnost :-) A máte-li zájem, jste srdečně zváni – dveře nechávám dokořán…

Vaše Anazuza