Název blogu vzešel z dávného hesla socialistických zemědělců (jako ročník 1960 už fakt hodně pamatuju), které znělo „Ani zrno nazmar“. Jako děti jsme v té době nechápaly, co taková hesla znamenají, když kolem silnic bylo v době žní zrní sfouknutého z aut se špatně upevněnými plachtami jako naseto. Jak uvidíte z blogu, já své nitky beru vážně.

Za mého dětství jsme si moc vyskakovat nemohli, ale proti babičce, která zažila obě války, jsme byli zpovykaná rozhazovačná verbež. Kdykoli jsme se s bratrem ofrňovali nad jídlem, pravila výhrůžně: „Sedmnáctej rok na vás, holoto!“ a začala líčit, jaký měla za 1. světové války hlad. Když přišel balík, neexistovalo vzít nůžky, přešmykat provázek a servat papír. Babička byla ochotná svými revmatismem zkroucenými prsty dlouhé minuty přicházet na kloub uzlům. Rozmotaný provázek úhledně stočila přes palec a ukazováček a přidala k ostatním smotkům do igeliťáku, papír složila a příště ho použila z druhé strany. Totéž pod stromečkem.

Bože, jak mě to tenkrát štvalo! Babička šetřila, přestože po 48. roce přišli s dědečkem o obchod a za měnové reformy o všechny úspory. Nebo právě proto? Nedělala to z lakoty, ale z úcty k věcem, které musel někdo vyrobit a mohly ještě sloužit.

A protože jsem si dlouhá léta taky „nemohla vyskakovat“ a dnes si jen občas zlehýnka povyskočím, zjistila jsem, že dělám přesně to, co mě na babičce štvalo. Kdyby tušila, že její přístup k věcem jednou přijde do módy a bude se vznešeně jmenovat „zero waste“, myslím, že by dnes cítila velké zadostiučinění.

Možná i díky tomu mě odjakživa mnohem víc bavilo tvořit ze zbytků, první pletené modré bolerko jsem si udrásala asi ve 12 letech z modré vlny, která byla samý uzlík. Nejvyšším plamenem zbytkové vášně jsem hořela v 80. letech, kdy byly v módě obří vzorované svetry. Pronikla jsem s nimi dokonce do Vlasty.

Když jsem dostala do ruky nový materiál, byla to jen práce – spíš s trochou úzkosti, že tu novou vzácnost zkazím. Ovšem vášeň se probudila v posledních letech znovu, kdy na startu třetí třetiny života přemýšlím nad tím, co by po mém skonu skončilo v popelnici :-), a co má šanci ještě putovat dál. Ostatně doposud jsem zásobovaná naditými igelitkami zn.: likvidujeme byt po babičce. A představuji si nad nimi, kdo byla ta babička, jaký žila život a co ji vedlo k tomu, aby od párané zelené vlny po navazovaných kouscích trpělivě odmotala původně připletenou perlovku (vlna se nedochovala, její vlákénka na perlovce ano).

A tak jedu jako ďas, sice na druhém profilu, ale snad to nevadí. Zase zažívám téměř zapomenuté vytržení, kdy ještě hluboko po půlnoci smotávám různé odstíny přízí do klubíček a zkouším, jak k sobě budou ladit. A s babiččinou trpělivostí hodiny rozmotávám zacuchané kousky a představuji si při tom, jak rozmotávám zádrhele svého života. Taková zvláštní meditace. Vlastně jsem téměř přestala malovat, jak mě to chytlo.

Jako dítě jsem úplně nenáviděla melírované svetry, protože vyloženě řvaly do světa, že jsou z páraného, na ubrouscích mě melír uklidňuje a inspiruje. V posledních kouscích jsou nejrůznější zbytky včetně minimálně 80 let starých přízí legendární firmy DMC (ale z tenoučké dvoustovky či stovky už nikdy nic háčkovat nebudu).

V háčkovaných kouscích jsou příběhy lidí, kteří tu už dávno nejsou, i příběhy moje. Háčkem totiž kmitám všude, kde se na chvíli zastavím (ve frontě u pokladny, na poště, v čekárně u doktora, v tramvaji i autobuse) a vzpomínám na obě babičky. Na tu šetrnou, která vyšívala úžasné Richelieu výšivky, a na tu z mého pohledu zábavnější, háčkující stejně maniakálně jako já – záclony, ubrusy, dečky... A raduju se, jak se skříně narvané materiálem pomalu vyprazdňují.

To by ovšem nesměl každou chvíli někdy zazvonit s igelitkou a neodolatelnou otázkou: „Chceš to?“

PS. Celá léta jsem naříkala nad tím, jak se špatně fotí kameny, ale proti háčkování je to brnkačka. I když mám sloupek jako sloupek, vyfocené všechno vypadá trochu šišatě...