Přijížděla jsem k železničnímu přejezdu a už zdálky jsem viděla, že právě začala klikat červená. Ach, to se mi nelíbilo! Auto studené, dítě hladové, pes třesoucí se zimou, moje ruce zmrzlé, ale zastavila jsem. Za pár vteřin začaly pomaloučku padat závory a já se rozhlížela, kdy už ten vlak pojede. Na nedalekém nádraží stála stará nákladní lokomotiva a měla rozsvícené reflektory. Svítila, ale stála a nehýbala se ani náznakem. Taže co naplat, vyhodila jsem kvalt, pustila spojku a taky jsem jen stála a svítila. Minuty ubíhaly a nic se neměnilo. Snad jen pes vedle na sedadle se více a více klepal zimou.

Dokud jsem byla jediným netrpělivým čekajícím, kterému železnice zabránila v další cestě, měla jsem tendenci láteřit a zlobit se. Pak se ke mně přidal další člověk, kterému stojící lokomotiva a blikající červená světla zkřížily plány. Přijel na kole z opačného směru silnice. Nerozumím, jaktože v dnešních desetistupňových mrazech z toho kola už dávno neupadl. On sice vypadal zmrzle, ale také trpělivě. Pozorně se podíval na koleje zprava i zleva. Určitě, stejně jako já, usoudil, že lokomotiva stojí nehybně, a přesto neobešel závory. On ten zákaz vstupu na koleje respektoval, přestože mnohem lépe než já viděl, že opravdu nic nejede, a přestože s jízdním kolem se kolem šraňků dá projet bez problémů. Koukala jsem na něj a přemýšlela, kdy ho to zbytečné čekání přestane bavit. Třel si ruce, zachumlal se do šály, koukal doprava doleva a dál stál. Evidentně znal pravidla a nemínil je porušovat. A co bylo ještě evidentnější, že se nerozčiloval!

Když jsme se dočkali toho, že se veliká lokomotiva rozhýbala a pomaličku projela kolem nás, očekávala jsem, že se závory zvednou a my konečně odjedeme. Kdepak. Stáli jsme další desítky vteřin a nic se nedělo. Byla jsem si jistá, že ten muž naproti mě dělá ohromnou chybu, že dál vestoje mrzne. Vždyť se nachladí a bude stonat! Měl by okamžitě přejít přes koleje a pokračovat v cestě, aby se brzy zahřál! Nač to čekání? Už je to jen formalita. Vlak přejel. Co se mě týče, kdyby tady byla jen výstražná světla bez závor, už bych se tu nezdržovala. Zařadila bych a jela rovnou za nosem, pěkně domů do tepla. Mám v tom jasno. Zákony se mají dodržovat, ale jen v rozumné míře. Klepala jsem prsty na volant a zlobila se na zaměstnance železniční stanice, kteří mě takto nezodpovědně zdržují.

V tu chvíli kolem nás projel vysokou rychlostí nákladní vlak. Jel po druhé koleji směrem k nádraží. Vynořil se naprosto nečekaně ze zatáčky, o které jsem si ještě  před chvílí myslela, že je dost daleko na to, abych vlak včas zpozorovala. Teď už jsem zdvižení závory očekávala o dost pokorněji. Pochopila jsem, proč se ten cyklista neodvážil vejít do tratě a rozuměla jsem tomu, že při tom dlouhém nicnedělání ve velkém mrazu působil vyrovnaně a klidně. Věděl, že závory mají smysl.

Už mockrát jsem při bohoslužbě slyšela, že Bůh nám dal zákony, které nás omezují, proto, aby nás chránil od jistého neštěstí. Ale právě před hodinou jsem na vlastní kůži zažila, jak to funguje v praxi. Takže moji milí, díky za závory, zákazy a omezení!