Konečně v dálce vidím modro. Jsem u něj. U Atlantického oceánu. A jsme jen my dva. Já a Atlantik.Vlny se líně ale s hukotem převalují, ale zní mi to v hlavě jako rajská hudba. Vlna přijde blíž ke mne, a pak zase ustopí. Další ještě blíž, už mám skoro pocit, že mi olízne chodidla. Ale zase si to rozmyslí. Až potřetí. Studí to, pod nohama cítím utíkající zrnka písku. A mám pocit, že se mi chce do těch vln zakřičet. Kolem létají veselí racci, občas se na mne zachechtají. Zamávám jim. Cítím mořský vzduch, takovou tu slanosladkou vůni. Je příjemná. A fouká lehce bríza, šepotá mi do uší prastarý příběh, jak rybáři vyjeli na ryby. Až k Islandu prý. Údělem žen rybářů je čekat. Trpělivě. I když se on třeba nevrátí. Hlubina oceánu po něm zatoužila a nenechala si to vymluvit....

Jakou má oceán barvu?  Občas je šedivý a nahněvaný s pěnou. Příboj řve. Ale občas je to modrozelené zrcadlo, jen malé vlnky čeří hladinu. Úplně nejsmutnější je oceán černý z ropy.

Pomalu se připozdívá a já se vracím. Loučím se s oceánem a vím, že se k němu brzy vrátím. Nevím jestli zítra, za rok, za 10 let. Ale jednou určitě. Stará láska nerezaví ....