Olejomalba Veroniky Daňkové

Byl to jeden z nejintenzivnějších zážitků loňského roku. Při pohledu na tento obraz Veroniky Daňkové se mi znovu vybavilo, že „kouzelná“ slovíčka, která nás rodiče učili používat, mají opravdu kouzelnou moc. Stejně jako někteří lidé a místa...

Když jsme jako malí něco chtěli, odpovědí nám zpravidla byl požadavek: „A co kouzelné slovíčko?“ Musím říct, že mě to vždycky štvalo, jako ostatně většina požadavků autorit, ale vloni na podzim jsem teprve pochopila, co zdánlivě banální slova „prosím“ a „děkuji“, jsou-li vyslovená opravdu od srdce, zmůžou.

Bohužel v dětství brzy přijdeme na to, že to slavné „kouzlo“ nefunguje vždycky, a jedinou odpovědí dospěláků na naše zvídavé „A ploč?“ je ono otravné „Protože jsem to řek'!“ A tak na kouzelnou moc slov přestaneme věřit stejně jako na Ježíška a brzy se naučíme prosím, děkuji i dobrý den používat jen jako zdvořilostní fráze potvrzující naše dobré vychování. Ale i v pozdní dospělosti lze těmto slovům vrátit původní magický obsah.

To je fakt síla!
Jednoho podzimního večera jsme se s kamarádkou vydaly na astrovycházku se skvělým astrologem Ondřejem Habrem po silových místech v Bráníku. Podobných akcí často označovaných jako esoterické se účastním často a ráda, i když většinou v roli lehce skeptického, nicméně snaživého pozorovatele. Zatímco řada účastníků vzrušeně šeptá, že je to FAKT SÍLA, že tu posvátnou energii cítili už v autobuse, já bohužel cítím leda tak odér, když ve tmě šlápnu do psího exkrementu. Přesto věřím, že jsou lidé, jimž je takové vnímání dáno, a doufám, že ho jednou na vlastní kůži pocítím také.

Poselství kněžny Libuše
Za tmy jsme došli na vyhlídku nad Vltavou, kde by údajně měla být pohřbena kněžna Libuše, a po dvojicích jsme se vydávali k onomu místu s nadějí, že bájná kněžna má pro nás osobní poselství. Nerada se někam tlačím, takže zatímco ostatní rozjímali a přijímali zprávy, já vnímala jediné – vysoké hlásky blížící se skupiny dětí se svítícími tyčkami v rukou. Paní učitelka vytáhla čínský balonek přání, zapálila ho, vypustila a balonek šel okamžitě k zemi. Pokus opakovala asi třikrát, než se z hloučku dětí ozval jasný hlásek: „Balonku, prosím tě, leť“. A balonek poslechl. Za chvíli se vznášel mezi obrysy holých větví stromů a stoupal nad hemžící se světla aut přesouvajícími se z místa na místo. Na místo údajného hrobu kněžny Libuše jsem už nešla, poselství mi totiž nejpíš poslala prostřednictvím dítěte a balonku. Poselství o tom, že upřímné a opravdové přání se může vyplnit.

A tak se od té doby snažím nevztekat, když mi něco nejde. Než začnu sakrovat nevybíravými slovy, vzpomenu si na ten dětský hlásek a pomocí slůvka „prosím“ zaklínám zadrhnutý zip, zpožděnou tramvaj i sebe samu. A nezapomínám děkovat – nejen svým bližním, ale i zdánlivým samozřejmostem. Třeba že teče voda, svítí světlo, nastartuje auto... Sice stále necítím energie ani nečaruju, ale život s vděčností je mnohem barevnější.

PS. Samozřejmě se i tak dost často vztekám – potlačená agrese a přehnaná snaha o svatou dokonalost jsou totiž nejkratší cestou k depresi. Snažím se však přijít na to, proč mě některé situace, lidé a události tak neskutečně vytáčejí...

PPS. Děkuji Veronice za svolení použít její krásný obraz jako ilustraci.

Hlavní foto: Pixabay