Nedávno jsem viděla v prastarém seriálu Vlak dětství a naděje Ninu Divíškovou a ta role je prostě šílená - člověk by tu ženskou přetrhl jak hada, ale paní Divíšková je velice milá a kultivovaná dáma a hrát semetriky vyžaduje také dávku talentu větší než malou. Ale tohle povídání nemá být o paní Nině, ale o jejím muži Janu Kačerovi.

Před lety jsme s partnerem asi rok, možná déle, bydleli na Barrandově, nádherný konec Prahy u ústí Prokopského údolí s výhledem do krajiny. Bydlelo se nám tam hezky a ani se mi tenkrát odsud odcházet nechtělo. No a od samého začátku jsem se potkávala s panem Kačerem, jednou na nákupu v samoobsluze, podruhé někde na procházce, potkávali jsme se prostě téměř denně. Trvalo to asi měsíc a pan Kačer mě začal zdravit, což mě těšilo samozřejmě velmi, když nějakou mladou neznámou kočenu začne zdravit taková osobnost :-). Vozíval často kočárek a párkrát jsem je potkala i s manželkou, když s vnoučátkem vyrazili na procházku. Bylo to takové příjemné mikroklima. Pracovala jsem tehdy v Loretánské ulici pár kroků od ministerstva zahraničí a pár kroků od Pražského hradu, cesta do práce byla téměř vždy veselá, protože serpentinami nad Malostranskou se téméř krokem šinula tramvaj, kde bylo minimum Čechů a maximum turistů, které bavilo se halasně bavit a tramvaj v zatáčkách rozhoupávat. Tak jsme se s ostatními Čechy poznali, protože my mlčeli a tak trochu s děsem v očích čekali, kdy se milá tramvaj začne kutálet směrem k řece. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo a vlastně bych se dneska také zapojila do toho uličnictví, ale spíš jen ve svých představách a to by mi stačilo. Vystoupila jsem na Pohořelci, seběhla tu historickou část středověké Prahy, minula hospodu u Černého vola a už jsem byla v práci. Večer jsem seběhla zámecké schody nebo jak se tomu říkalo cvakačky, proběhla Nerudovou ulicí a byla u svatého Mikuláše. Myslím, že lecjaký Pražan tak často v těch nejkrásnějších místech nebyl jako jsem byla po krátký čas já. Proto si ti krásnou vzpomínku uchovávám v srdci a spojuji ji s tím, jak přede mnou Mistr Kačer smekal, když jsme se potkali :-) Hezky se vzpomíná na to minulé, jen člověk nesmí přemýšlet o tom, že ty časy se už nikdy nevrátí, takže bychom si befelem měli všichni dát, že si budem užívat každého krásného dne, každého krásného okamžiku, všeho, co pomyslně pohladí po duši. Mě tehdy těšilo být zamilovaná, bezstarostná a zdravá... Asi se letos pojedu do Prahy posadit na lavičku na petřínských svazích a koukat na kvetoucí prastaré hrušně, ale to už je zase jiný příběh.