Dnešní poprašek prvního sněhu  ve mně probudil vzpomínku na trpělivost mé babičky, která s háčkem a přízí dokázala s rukama nemocnýma revmatem divy a vyšívání zvládala tak dokonale, že byste nepoznali rub a líc  ubrusů. Jak háčkovaných, tak vyšívaných  máme na památku tolik, jen škoda, že uschované ve skříni, sice pečlivě opečovávané, ale přeci jen ukryté. Slibuji babičko, že jeden hned, co dopíšu tahle slova,  s láskou prostřu na stůl. Barvy svých dílek měla dokonale sladěné, vše pečlivě vypracované, přesto nikdy nekreslila. Mám jediný její obrázek v památníčku, který si střežím nejen pro tu jedinou malovanou krásu od babičky, ale pro všechny střípky mého dětství - dědečkovi obrazy a Manku s Rumcajsem, které mi dědeček vytvořil z plechu a překrásně vymaloval, maminčiny pletené čepice, které jsem nesnášela, tatínkovu truhlářskou dílnu prosáklou vůní dřeva …

Dětství plné tvořivosti, her a schovávání za komínem - jaký tam byl rozhled …

S úcty ke všem, kdo tvoří, s úcty ke všem maminkám, babičkám, dědečkům, tatínkům skládám tahle slova do vět.  Jsem vděčná své mamince i babičce, že mi byly příkladem svojí trpělivostí, vzpomínám, jak voněly od Mikuláše první pastelky, které jsem našla mezi tenkrát tak vzácnými pomeranči. Tam někde byl začátek mé touhy kreslit. Maminka s jehlicemi, babička s háčkem nebo jehlou a barevnými klubíčky příze  a já u stolečku mezi papíry a tou největší  sadou pastelek, co rodiče pro Mikuláše vykouzlili …

Cítíte vůni teplého čaje a štrůdlu, který voní jablky  ze stromu za okny?  Ticho, pohoda, někde v chaloupce se mihotají jehlice, aby vytvořily krásu pro naše oči …