Prázdný papír.

Klidná hladina rybníka. Křehká rovnováha mezi vnitřním napětím a okolními vjemy. Voda, utíká pod prsty. Uhýbá, chvátá zpátky, dolů, do svého klidu. Jak neřestné, rušit její hladkou rovinu.

Prázdný papír. Neposkvrněná bělosti. Nenaplněný účelem, rušíš můj klid. Jako voda. Tak tichá, bez pohybu. Jak snadno lze narušit její podstatu. A vodopád. Slova cákají na všechny strany, hlava nehlava dopadají na hladný povrch a jako drápy supů, zarývají se hrotem pera dovnitř. A hned je vše pryč. Jen trocha pěny, houpe se tu. Místo opět hladně, bezbožně a líně usedlo ke klidu. A já znovu, cákám, máčím si nohy až po kolena, kapičky vtékají do vlasů, oslepují do široka rozevřené oči. Vítr studí, ale já máchám pažemi dál. A voda se čeří a supí. Vzpomínám si, pak už jen, jak ticho kol kolem, poslední vlnka zhoupla se, v místech, kde vtažena jsem do vody byla.

Prázdný papír. Ach ta druhá stránka. Stejně bezedná. Stejně hladová. Jako bych věděla, že každá další bude stejně bělostná a je jedno, co ze své duše svěřím těm listům. Stejně vím, že bojím se, že poskvrněné již zpátky nevrátím.

Že žal a hnusota,

vpíjí se stejně

Snadno jako balada života

Božího.

A tak zoufalá neukojitelností, znavená, na duši zjizvená pochybností, posílám své listy po hladině. Jen tak plout. A inkoust rozpíjí se, mísen vody rybníka. A ticho z lesa rozpíná se do luk. Jak zapadá slunce. A najednou, jako když probudím se ze sna, vidím tu svátost, o níž stojí za to pět. A listy už potápí se, tak hluboko, jak lidská mysl může jít.

Sedí na břehu. Dívka schoulená v klubíčko. Třeba by někdo chtěl maličko pofoukat její slzy. Ale to ona jen vrací zpět, co vzala si již dávno. Tu trochu, co nabídl jí vodní svět. Vrací. Srdce usedá tím žalem, osvobozuje  se. Vítá a slaví to jediné, co duše neumí. Popsat list, aby zůstal prázný.

Tak básnířkou se stala.

Na břehu jezera.

S kapsou plnou listů

Brky od labutí

Ze snů stáčeným

Inkoustem

Proplouvá životem

A spřádá kapky

Do slov.