Jsem kýčař. Hrozný, strašný kýčař. Jak je řeč o dovolené, tak se neznám. V Itálii volím kýče nejhoršího zrna, oříšková zmrzlina, teplý večer, schodiště u kašny. V Chorvatsku břeh moře, čerstvé ryby na grilu, západ slunce, svíčky (proti komárům ;) ).

A v horách? Tam jsem asi nejšílenější.. když už dovolená v Bavorských Alpách, tak chci statek, krávy, ovce, kozy, koně, kočičky, zvonce, rozkvetlé louky, výstupy na vrcholy, výhledy, zápis do vrcholové knihy, horskou bouři, skleněné koule v zahrádkách, kafe na balkoně s výhledem.. chci každý kýč, který je dostupný. Okoukat, očuchat, užít si ho plnými doušky.

Potěšte oko, bylo tam fajn :) A všechno jsem měla, i tu bouři. Heč!

Malovaný nábytek, kvetoucí hořce, všeho plno...

A jako závdaveček vznikly na balkóně bavorští vdolečci. Dva fleecoví, pratelní. 

Z balkónu samozřejmě byl výhled na Alpy, krávy smrděly a cinkaly, zábradlí bylo vyřezávané, ověšené pelargoniemi, slunce svítilo, demoliční četa našich dětí nic moc nezničila (až na ten kečup, co se skutálel a rozbil přes dvě patra schodiště, ale to se skoro nedá počítat. A ty vločky, se do toho vysypaly, ty už vůbec ne.)