Od mala mě fascinovala místa, kde bylo cítit, že je nebe blízko.
A zůstalo mi to, je to prostor, kde tak nějak mizí pozemské starosti a trápení
a duše zpívá, snad blíž Bohu.

Když jsme přišli do Rychleb poprvé, byli jsme v úžasu.
Nikde jinde jsme za celou svou existenci neviděli tolik soch v přírodě.
Prostě jdete a cesty jsou lemovány básněmi na břidličných tabulkách, sochami, různými prvky,
co ve větru hrají, nebo k hraní. Je to tak trochu jak přijít domů.
Taky nikde nejsou k vidění odpadky, i když tuláků, co se toulaj, tu potkáte.
Tohle je cesta k vysídlené a zaniklé obci směrem na Roveň z Červeného dolu.

Taky nikde není k vidění tolik starých stromů, alejí a dokonce i sadů,
které tu zůstaly po předcích a jejich dávném působení.

Voní to neskutečně. Obzvláště nyní v máji,
ale každé roční období má své vonění.

Když jsme šli cestou od zaniklé obce Zastávka,
byli jsme tak očarováni vůní, která v nějaký moment všechny ovanula,
že jsme se zastavili a vzpomínali ... co je to, co nám to připomíná,
bylo to až magické, lovit v paměti vzpomínky na vůni.
Na dohled byly hrušně a jabloně, ty ale známe, ty to nebyly.
Ve stráních plno ještěrek a na cestě opočívajících slepýšů.

Podél cest k zaniklým obcím jsou nádherné prastaré zídky, již je z části pohltila příroda,
a kde nejsou, rostou si v symbioze stromy tak neskutečných tvarů a tak blízko sebe,
že člověka napadne, že si povídají, že se k sobě tulí.
A pod nimi otevíra tohle období divů a zázraků ... houslový ...

Vydáteli se do přírody touhle dobou, opravdu doporučuji mít oči i uši otevřené
a nespěchat, protože ty malé zázraky jsou často největší.

Nezištně příroda dává a nic za to nechce, jen naši úctu a snad i obdiv ji potěší.
Takové téé z jahodí a ostružiní a dalších bylin, to je vzpruha na cestu.

 A nezapomínejme, že příroda je šťastná, když cítí naše bosá chodidla
a vítr v našich vlasech :) šťastné cesty vám přeju.