Kdysi, když jsem byla na střední škole a měla jsem jen sama sebe a nejdůležitější byly mé zájmy a mé sny, jsem hodně psala na blog taková malá zamyšlení. Nad tím, co dělám, nad tím, jestli mě Ruda miloval, nad tím, jestli jsem já milovala jeho, nad tím, co bude dál. Shledávala jsem, že jsem šťastná, ale že mi něco chybí. Jednou jsem seděla na vaně a přemýšlela, kdy jsem naposledy brečela a došlo mi, že už dávno ne. A hrozně jsem chtěla brečet a hrozně jsem chtěla křičet, ale nešlo to.

Potom, když jsem nastoupila na vysokou školu, jsem byla doopravdy sama. Už jsem tolik nepřemýšlela. Starala jsem se sama o sebe a zamilovala jsem se a najednou jsem byla šťastná bez nějakého 'ale'. A začala jsem dělat chyby a nevěděla jsem, co si s nimi počít. Uvolnila se stavidla a začala jsem plakat. Proplakala jsem tolik nocí a byla šťastná s Michalem a nešťastná sama se sebou. Jestli to k něčemu bylo, tak k tomu, že jsem si uvědomila, že co tě nezabije, to tě aspoň přizabije. Ale musíš si říct NE a vylízat se z toho a jít dál. Dřív nebo později prostě musíš. A i potom musíš říkat NE každému, kdo po tobě chce něco, o čem nejsi vnitřně přesvědčen, že je to pro tebe dobré.

Dneska, když začínáme zařizovat náš společný byt v Praze, jsem doopravdy šťastná. Budeme spolu a budu dělat školu, kde doopravdy ocení, co umím. Vyberu si v IKEE stůl, na který se vejdou všechny moje studijní materiály a židli, která mi neničí záda. Uháčkuju si pohodlné domácí ťapky a zachumlám se s Míšanem do peřin a... A jak to bude dál, to se dozvíte někdy příště .

J.