Minule jsem psala o tom, jak často mívám strach. Strach není vždycky opodstatněný, ale občas je i k něčemu dobrý.

Když jsem se přihlásila na vysokou školu, hrozně jsem se bála, že to nezvládnu. Že to na mě bude moc těžké (tak jako ekonomika a účetnictví na střední), že nedokážu bydlet sama (sama si nakupovat, vyprat si ponožky a tak), že si nenajdu žádné přátele (vždycky jsem jich měla jen pár a po zkušenosti se svou spolubydlící ze střední jsem se trochu bála navazovat kontakty).

Dopadlo to tak, že jsem skončila v tom nejošklivějším kolejním pokoji s tou nejlepší spolubydlící. Našla jsem pár fajn přátel a toho nejlepšího miláčka, o jakém jsem ani nesnila. S přáními je to totiž přesně tak, jak o tom píše Alexandra Potterová: Přejete si atraktivního blonďáka s modrýma kukadlama a nakonec jste rádi, že vedle sebe máte chlapa, o kterého se můžete opřít. Ale o tom někdy příště.

Když jsem se tento rok přihlásila na navazující magisterské studium na Karlově univerzitě, hrozně jsem dřela, abych se tam dostala, ale moc jsem nevěřila, že mě doopravdy vezmou. Nemyslela jsem si, že jsem dost dobrá, protože mě v průběhu bakalářského studia nikdo nepochválil, nenasměroval, neinspiroval. Bála jsem se, že skejsnu další dva roky v Hradci, s nemožným Zouharem a nemožným rozvrhem, a pak neseženu práci. Ano, až tak daleko šly moje úvahy. Z pohovoru v Praze jsem šla jako Alenka v říši divů. Vlastně tomu pořád nemůžu uvěřit. Mluvila jsem s chlápkem, co napsal jedinou encyklopedii, kterou jsem ochotna přečíst. Tenhle chlápek mě pochválil, že jsem přečetla tolik knížek, že umím německy atd. a dal mi plný počet bodů. Říkala jsem si: no to mě podrž.

Co z toho vyplývá? Strach je dobrý, když s ním bojujete. Něčeho se bojíte a snažíte se udělat všechno pro to, aby se váš strach nestal skutečností. Já se tak strašně bála dalších dvou let čekání na Maněnu (vyučující, co občas dorazil a občas ne), že jsem přečetla slovník pro knihovníky. A dopadlo to dobře.

J.