V pátek jsme měly v práci návštěvu.

Jednu milou dámu. Napsala bych i zajímavou, pozoruhodnou, krásnou a šikovnou, ale ve světle osobnosti, která ji doprovázela, se ona sama v tomto článku jeví zcela nepodstatnou.

Zato on.

Od pátku si vybavuju jeho moudra a prskám smíchy.

Malej blonďáček v epesním tričíčku, nažehlenejch kraťáskách a s kšiltovkou frajersky staženou do čela.

Vletěl dovnitř jako velká voda, přistoupil ke mně, podal mi drobnou ručku (pevnej stisk, žádná leklá ryba) a oznámil, že se jmenuje Tomáš Staněk*, a že ho těší.

A než jsem stačila zareagovat, že mě jako taky těší, a že se nějak jmenuju, vrhnul se na našeho psa.

A byl jím uhranutej po celou dobu návštěvy.

Nejmíň stokrát se pokusil zvednout zvíře na klín a hladit ho.

Mezitím stačil cucat lízátko, sdělit nám, že tatínek je v Ládví nebo v práci, a že ho má hrozně rád. A taky že má alergii na ořechy, syrovej bílek a ještě něco, co už si nepamatuju.

Pak poprosil Zuzku II., jestli by si, prosím, mohl toho psa takhle poválet.

Když mu Zuzka II. odpověděla, že nemohl, řekl:

A mohla byste to, prosím, udělat vy?

Pes, malej krysaříček, byl za chvíli už notně otrávenej a tak trochu nakrknutej, že ho nějakej tvor jen o trochu větší než je sám ruší ze sladkýho nicnedělání, a dával to nepokrytě najevo.

Na pokusy o (vy)hlazení a poválení reagoval ceněním zubů a pořád se mermomocí zahrabával do deky, ze který mu nekoukalo vůbec nic, a nebo jenom kus žlutý psí prdelky.

Já s Peru seděla v kuchyňce u kafe, kecaly jsme a pokukovaly po Tomovi, kterej se mezitím vytrvale a marně snažil dostat psa na svůj klín, a vybavoval se přitom se Zuzkou II.

Za chvíli čokl nevydržel a přiběhl se schovat ke mně.

Tom se otočil na Zuzku II. a povídá:

Teto, prosim vás, nemohla byste toho psa zavolat? Ale neřikejte, prosím, že je to pro mě, to on by nepřišel. Já se zatim schovám, a až přijde, tak vylezu.

No není zlatej?

Pak ho zaujala naše fenečka, který už bude osmnáct let, takže když nejí, nekaká a nečurá, tak většinou jen spí.

Dalo mi práci klukovi vysvětlit, že to opravdu, ale opravdu není vhodnej materiál na hraní.

Snažila jsem se připodobnit ten úctyhodnej psí věk lidskýmu, ale slova jsem volila obezřetně, abych nezatížila dětskou dušičku nějakejma řečma o velikým stáří, nemoci, ztrátě zraku, smrti a tak podobně.

Když jsme pak společně odcházeli z práce, trval Tomášek na tom, že našeho krysaříčka povede na vodítku.

Řekla jsem mu, že to teda nepůjde, protože pes je rapl, a na ulici se ze všech sil snaží zdrhnout někam, kde si myslí, že mu bude líp (Jelikož mu pořád nedochází, že takový místo neexistuje!!!).

Tom se na mě podíval a prohlásil:

Hm, teto, to máš pravdu. Kdyby mi utekl, přejelo by ho auto a byl by mrtvej. To by vám pak zůstal jenom tenhle starej pes, a ten se mi vůbec nelíbí.

Než jsme zamkly mříže, stačil se nám na nich několikrát vyšplhat nahoru a dolů.

S jistým uzarděním musím konstatovat, že takhle čistý mříže jsme ještě neměly.

Pochybuju, že stejný nadšení sdílela i Peru, protože šla se Šmudlínem potom ještě někam na procházku.

Pak jsme se se Zuzkou II. naložily zvěřinec do pojízdný psí boudy, rozloučily se s návštěvou, a kodrcaly k domovu.

Už jsem se těšila, jak si sundám boty, umyju ruce, rozepnu podprdu (Úlevička, dámy, že?) a vyhodím kopyta, když vtom se mě Zuzi II. zeptala, jestli jsem v krámku zavřela okno.

Povídám, že co si tak vybavuju, bylo zavřený.

A ona že si zase vybavuje, že jak Tom šplhal nahoru a dolů, že to okno jenom přibouchnul.

Uuuuž jsme byly skoro doma.

Už jsem si skoro zouvala boty.

No tak nic.

Šup zpátky.

Okno bylo samozřejmě dokořán, a jen vyzývavě vyčkávalo, až půjde kolem nějakej feťák a cvrnkne nám dovnitř vajgla.

Tak jsme to daly do pořádku a znovu se vydaly na kodrcavou, uštěkanou pouť k domovu.

A jestli ještě někde nekodrcáme, tak to už nejspíš ...

... zase pracujeme, zatímco pes, zachumlanej do deky, ze který mu kouká jen žlutej zadek, sní svůj klidnej ...

... nerušenej ...

... psí sen.

Tomášku, na kdy Tě máme ohlásit?

* jméno bylo změněno