Podnikáme. Já a manželka. To je takový to, když jste pořád doma (nahradí kancelář i ateliér), občas zajdete do kavárny (to abyste se taky flákali někde jinde) a všichni si pořád myslí, že nic neděláte. Ne, oni si to nemyslí, oni to vědí. Na beton.

„Můj šestý smysl mi říká, že to vaše podnikání dopadne špatně,“ konstatoval tuhle tchán.

To potěší, ty kluku.

Jsme zkrátka podezřelí všem.

Taky sousedům… Být hodně doma, nechodit od 8 do 5 do práce, dělat věci v životě jinak, to okolí rychle zaznamená a všemožně komentuje. 

Nové sousedy máme díky našemu letnímu stěhování.

„Vy jste pořád doma, že jo?“ povídá pán od naproti asi po týdnu, když omrkává mé kolo (vysněné, horské, nové po osmi letech, krachujeme přece). Keliš mu můžeme říkat.

„Vy prodáváte na Amazonu, jo? A co…?“

Máme taky sousedku Álu. Milujeme ji, je skvělá, vtipná, hlídá děti (i našeho Vojtu), přijde na skleničku a posloucháme spolu kapelu Poletíme? (Pokud neznáte, tak šup, Youtube a song „Ty jsi má“).

Seslalo nám ji samo nebe. 

„Uúúúúú!“ hýká na nás přes plot po dvou měsících zavedeným znamením.

„Máš hotový ty šperky, prosím tě? Máme rozlučku na tenise a já zapomněla říct dřív.“ „Tak poběž, otevírám bránu,“ houknu nazpět.

Je jí šedesát a já jásám, že design našich šperků pro puberťačky je vlastně i pro dámy (budiž, dámy v letech).

Za tři hodiny Ála píše přes Fejsbúk na mesenžru. „Chci vám sdělit, že se s vaším šperkem poprvé v životě cítím jako bohyně. Nevím jen přesně čeho… Nebo jako královna večera. Šperk má opravdu úspěch.“

Poslala i fotku, holka šikovná. Ty modrý kalhoty „vymyslela“ odleskem z mobilu. Boží žena!

To podnikání (teda flákání doma) má smysl. Díky Ále (ale nejen jí). 

Každá žena by se měla cítit jako bohyně... Alespoň výjimečně ano!