Do podmračeného pondělního rána ji probudil křik pouličních prodejců. Nejdřív se zkoušela zahrabat hlouběji pod peřinu, ale křik neustával, naopak sílil, a tak to vzdala a opustila svůj vyhřátý brloh. Poslepu nahmatala budík a přivřenýma očima odhadovala čas.
„Zase pozdě…šéf mě zabije.“ Zamumlala si tiše pro sebe a její spěšné kroky mířily do koupelny. Jedna rychlá sprcha po ránu a studená neslazená káva, která zbyla v kávovaru od nedělního rána a Breezy mohla spěchat na tramvaj.
Vlastně zase tak spěchat nemusela – stejně věděla, že přijde pozdě do práce.
A šéf se významně podívá na nástěnné hodiny, jakmile ji uvidí, jak si sedá na své pracovní místo. Takhle poslední dva měsíce vypadala všechna rána … Breezy se divila, že si ji šéf ještě nepozval na kobereček. Možná přijde rovnou vyhazov…kdoví.

A je to zase tady.
Jeden spěšný pozdrav na půl úst a Breezy zajede do své židle. Zapne počítač a zírá na obrazovku. Přitom se snaží periferním viděním zaměřit na šéfa – všiml si opět jejího pozdního příchodu? A to jí dojde, že šéf tu vůbec není. Zapomene na opatrnost a nakloní se ke své kolegyni Daisy. „Hele, kde je dneska Broom?“
„Ty to nevíš?“ Sjede ji pohledem důležitě její spolupracovnice. „Včera mu jeho žena porodila kluka, tak teď někde zpitej do němoty leží a vyspává opici. To je co? Náš dokonalej Broom se opil…vsadím se, že zvrací,“ dokončila posměšně  a posunula si brýle na nose.

Breezy se opřela do opěradla své židle – tak šéf má velký den. Přírůstek do rodiny. Další chlap na světě.
- Oni je přivádí na svět a ty jim děláš ze života peklo na zemi. – běželo jí hlavou.
Co jsi vlastně zač?
„Co jsem to vlastně zač?!“ uklouzlo jí nahlas.

„Cože?“ vyklonila se drbna Daisy ze svého zástěnku.

„Jen si tady v klidu filosofuju.“ Odtušila Breezy klidně a zhoupla se na židli.

„Radši něco dělej, jo?“ dala jí Daisy „přátelskou radu“ a pokračovala v práci.

Jenže Breezy věděla, že dneska to s prací nebude nijak žhavé.
Rozhodla se, že do polední přestávky bude předstírat práci a potom se vypaří pryč…

Skončila ve své oblíbené literární kavárně, kde dokázala strávit dlouhé hodiny. Znala se dobře s obsluhou, takže nebyl problém tu nad jedním šálkem kávy sedět i několik hodin.

Posadila se tak, aby mohla skrz prosklenou vitrínu pozorovat kolemjdoucí. Tahle zábava ji dokázala bavit celkem dlouho – a když ji omrzelo pozorovat malé děti s přilepenými nosíky na skle, nahmátla knihu, kterou si přinesla s sebou a začala číst.
Dlouho si ale nepočetla. Vyrušil ji hluk zvenčí. Když se pídila po původci té výtržnosti, zahlédla dva mladíky jak smýkají jedním přibližně stejně starým mužem.
Breezy je  pozorovala a začala se v ní zvedat vlna nenávisti vůči tomuto bezpráví. Dva na jednoho.
To ji dokázalo vždycky zvednout ze židle.
Neváhala ani chvíli, vyskočila ze svého místa  u okna a během několika vteřin už odtrhávala dva útočníky od toho napadeného, který se ovšem vůbec nebránil.
Muži nečekali tak agresivní útok od ženy , a protože každý schytal jednu do nosu, s nadávkami odběhli pryč.
Breezy trochu podcenila situaci – ti muži byli docela silní a měla co dělat, aby je zvládla. Teď se snažila popadnout dech. Otočila se k tomu napadenému a zeptala se ho,jestli je v pořádku, jestli mu nic neudělali.
Usmál se krotce a přikývl.
Až teď si Breezy všimla, že kousek od něho leží odkopnutá tabulka s nápisem :“Ježíš slíbil, že se vrátí. Co uděláte, až přijde?“

 

Mladík si všiml jejího pohledu upřeného na tabulku.
Očekával zřejmě agresivní reakci, protože se podvědomě nahrbil.

Breezy nesnesla útlak slabších, ale co k smrti nesnášela byla ustrašenost a neopodstatněná bojácnost.
„Co se krčíš ? Já ti nic neudělám…jestli sis nevšim, právě jsem tě ochránila před pořádnou nakládačkou.“

Mladík se usmál. „To Bůh mě ochránil..“

„O.k. Takže příště tě nechám, ať tě vyřídí, platí?“ vyštěkla naštvaně nad tím nevděkem a chtěla odejít.
Tihle protivně pokorní pámbíčkáři ji dokázali vždycky pořádně nadzvednout mandle.
Ale přece jen jí to nedalo a ještě se k němu otočila, právě když se shýbal pro svoji tabulku.
„Takže ty se klidně necháš zbít…nebo i zabít, kdyby to bylo třeba. Proč jsi se nebránil? Tvoje víra ti nedovolí bránit se?“

„I náš Pán Ježíš šel pokorně na smrt jako beránek…“ začal ten mladík, ale Breezy ho zadržela letmým pohybem ruky. „To mi nemusíš vykládat. Znám tu pohádku. Jako malé mi ji vykládali neděli co neděli v kostele, kam jsem musela chodit s babičkou.“

„Takže ty jsi taky křesťanka?“ otočil se na ni s rozzářeným pohledem.

„Dobrá otázka, ale s odpovědí už to bude horší – jako malá jsem možná byla. Ale to už je dávno. Všechno je jinak. Babička je mrtvá …nic už nebude jako dřív…“

Breezy si náhle povšimla, že kolemjdoucí si je oba zvědavě prohlížejí a to ji popíchlo, takže na mladíka vyjela. „Hele, a neotravuj mě s takovýma dotazama, jo? Nemám na to čas !“ otočila se a vrátila se zpátky na svoje místo v kavárně.
Jenže se už vůbec nemohla soustředit na knihu.
Po očku zahlédla toho mladíka jak se pomalu šourá pryč.

„Blbej den...“ zavrčela naštvaně, zaplatila kávu a vypadla ven.

 

 

 

Trénink tentokrát vůbec neprobíhal podle jejích představ. Na zemi skončila víckrát než její soupeř.
Když se už asi po desáté sbírala ze země, zamyšleně hleděla stranou místo, aby okamžitě zaútočila jak bylo jejím zvykem.

„Breezy, co je to s tebou?“ zatřásl s ní hrubě trenér, „chceš to zabalit nebo co?“

Mlčky na něho chvíli hleděla a potom lhostejně pokrčila rameny. „A proč vlastně ne? Zboří se svět, když přestanu bojovat?“
Otočila se k němu zády a kráčela přes celou tělocvičnu k šatnám.

„Stůj, slyšíš?! Co si o sobě myslíš , že jseš ?! Nějaká hvězda? Nezapomeň, že tyhle dveře už jsou pro tebe navždy zavřený – druhou šanci už nedostaneš a jinej klub tě nevezme ! Sama dobře víš, že holky beru jen já!“

Zatímco se sprchovala, v hlavě jí zněla jeho slova o tom, že dveře klubu jsou pro ni zavřené.
A byly to vůbec ty dveře, kterými toužila vejít do svého vysněného světa?
Rychle se převlékla, vyklidila ze skříňky své věci a opouštěla budovu, ve které strávila deset let svého života.
Celou tu dobu dřela na něčem, o čem byla přesvědčena, že je její smysl života. Profesionální box. Věděla, že v tom může být hodně dobrá. I trenér to věděl – proto s ní tak tvrdě pracoval.
A teď to všechno chtěla jednoduše zahodit.
Jakoby se nic nedělo.
Nejdivnější na tom všem bylo to, že nejednala spontánně a pod vlivem emocí. Věděla moc dobře, co dělá. Byla při smyslech jako ještě nikdy předtím a toto rozhodnutí bylo čistě rozumové.

„Jenže co teď budu dělat?“ uklouzlo jí nahlas to, co jí běželo hlavou.
Co se dělá, když někomu během několika minut umře naděje na splnění snu. Otočí se a jde normálně dál?
Nebo se zhroutí?
Breezy už začínala mít dost té předvídatelnosti ve svém životě. Zatoužila po jiném životě.

Když přišla do svého bytu, začala si balit věci. Vytušila, že jestli neopustí tohle prokleté město, nikdy se nic nezmění. Všechno jí tu připomínalo to, proč sem přijela.
Utekla z domu, aby se stala světově proslulou boxerkou. První měsíce tady prohýřila – byla samý večírek a každou noc měla jiného muže. Brzy se toho ale nabažila a rozpomněla se na hlavní důvod příjezdu do velikého města.
A začala léta tvrdé dřiny.

Z překotného vyhazování věcí ze skříněk ji vyrušilo zazvonění.
Na okamžik ustala v činnosti a vyčkávala, zda se zvonění ozve znovu.
Nemusela čekat dlouho – ostré zazvonění prořízlo napjaté ticho.

 

„Kdo je tam?“ křikla směrem ke dveřím za chůze.
„To jsem já … Craig..“ ozvalo se za dveřmi váhavě.

„Co mi chceš?“ nechtělo se jí  otvírat dveře. Obávala se své částečně rozlítostnělé reakce.

„Byla jsi tak rychle pryč, nemohl jsem tě dohonit. Potřebuju s tebou mluvit – ale ne skrz dveře.“ Dodal už o tón drzejším hlasem.

Otevřela tak prudce, že vpadl dovnitř. Zřejmě se opíral plnou vahou o dveře.

„Hlavně mi tu neomdlívej,“ sykla za sebe uštěpačně a pokračovala dál v balení zavazadel.
Konsternovaný Craig za sebou zavřel ,“co se to tu sakra děje? Ty odjíždíš?“

„Jak vidíš,“ rozmáchla kolem sebe rukama ,“ dáš si čaj nebo kávu?“

„Ty ses zbláznila, Breezy.“ Dostal ze sebe jen jedinou větu a hodil na zem tašku, kterou s sebou nosil na cvičení.
„Já věděl , že se s tebou poslední dobou něco děje, ale že je to tak vážný, to jsem fakt netušil. A jak se dalo čekat – naše emancipovaná Breezy balí kufry a jede zpátky k mamince a tatínkovi, co?“ začal se jí pošklebovat.

„Nesnaž se mi namluvit, že jsi všechno předvídal – to bys mě totiž rozesmál,“ odstrčila ho stranou, protože stál před skříní s dalším ošacením.

„Na koho si hraješ? Na Johanku z Arku? Myslíš si, že s tebou všechno stojí a padá?“

„Právě že si to už nemyslím, víš?“ ustala konečně v horečnaté činnosti a pohlédla mu zpříma do očí:“Tak dobrá, vyřiďme to hned, ať si pak můžu v klidu zabalit. Vlak mi odjíždí za 3 hodiny, tak bych to všechno ráda stihla.“

„Utíkáš přede mnou, že jo?“ podíval se na ni a ona se na maličký moment téměř ztratila v jeho temně modrých očích. Tak jako kdysi.
Jenže minulost nejde vrátit.
„Máš sice hezký kukadla zlato, ale zase tak úžasnej nejsi. Tak si moc nefandi..“ mrkla na něj a pro jistotu trochu poodstoupila. Aby si zachovala potřebný odstup, založila si ruce na hrudi.

„Ty se mě bojíš ! Nemůžu tomu uvěřit – před trenérem ti nedělá potíže do mě bušit a být na mě nalepená jak štěnice, a teď nevydržíš stát pár minut a podívat se mi normálně do očí !“

„Dej mi pokoj a mluv, proč jsi sem přišel !“ zvýšila na něj hlas ,“ale svý rozumy a úvahy si nech pro někoho jinýho !“

„Tak to mě mrzí, že nechceš tohle slyšet. Já jsem totiž přišel právě proto….
Breezy, něco se změnilo a já jsem zjistil, že tě mám pořád rád. A když jsi dneska udělala, to co jsi udělala, došlo mi, že se měníš i ty ,  a tak jsem pochopil, že buď dneska anebo nikdy.“

„Měl jsi radši zvolit nikdy,“ odtušila a dodala,“Craigu, kdysi jsem tě měla taky ráda, ale pokud ti paměť slouží, určitě víš, že jsi mi dost nechutně ublížil. To všechno je za mnou a já ti odpustila…a nechci už nic z toho znova opakovat. Tahle epizoda je za mnou, já ty dveře zavírám, končím s boxem a odjíždím domů.“
Aby potvrdila svá slova, zaklapla kufr a odnesla ho ke dveřím.
Craig šel za ní, a když kufr hodila na zem, chytl ji za rameno,“lásko, mě to strašně mrzí, co se tehdy stalo. Opili jsme se a Ginger..“

„Nechci to už slyšet !“ zastavila rázně jeho řeč ,“už znova ne.“

„Ale já ti to chci znova říct – jak mě to mrzí ! Breezy, taky jsem jinej člověk. Tamto byla minulost. Každou noc jsme vymetali bary a opíjeli se do mrtva. Byl to náš styl života a všem se to líbilo…Byla jsi stejná, tak nedělej, že mi nerozumíš ! To s Ginger bylo nedorozumění…“

„Vyspal ses s ní !“ vypěnila a vytrhla se mu z objetí.

„Byli jsme namol. Nikdy jsem ji nechtěl…mohla to bejt kterákoliv jiná..ale přesto jsem měl pořád rád tebe.“

„Kterákoliv jiná? Byla to má nejlepší kámoška ! A byla panna ! Myslela, že to s ní myslíš vážně. Zamilovala se do tebe !“ Breezy náhle ucítila, jak se jí do očí derou slzy. Nevěděla, proč si to tak připouští, ale najednou před ní celá situace vyvstala tak živě, jako by se právě udála a ona otevřela dveře Gingeriny ložnice a tam uviděla svého přítele a svoji nejlepší přítelkyni v posteli.
Chtěla zakrýt stékající slzy, ale nepodařilo se a Craig si všiml jejího pohledu ,“cože ? vždyť mi do té postele vlezla sama…já z té kalby přišel dřív než ty a lehl jsem si do postele, myslel jsem , že do tvojí…Breezy, neplač prosím tě,“ zněžněl mu hlas a sevřel ji v náručí, aby ji ukonejšil.
Breezy se na okamžik oddala snění a vzpomínkám, a proto v té pozici setrvala.
Když si ale uvědomila, kdo ji to objímá, vymanila se mu z náruče,“je pozdě Craigu, běž už domů… tady ti štěstí nepokvete.“
Otočila se k němu zády, jakoby tu nebyl.

„Stejně se vrátíš ….“ Byla jeho poslední slova, než bouchnul dveřmi.

 

 

Jak tak ujížděla rychlovlakem směrem ke své domovině, začaly jí v mysli ožívat vzpomínky z doby před jejím odjezdem.
Pamatovala si až moc dobře, že tehdy se jí zdálo „prokleté“ její rodné město. K smrti ji nudily ty maloměstské zvyky, stále stejné obličeje. A ta nervydrásající rutina.
Neděle byly ve znamení ranních shromáždění, společného posezení u oběda a nekonečného klábosení s příbuzenstvem až do večera.
Tušila, že zatímco ona je nahoře zavřená ve svém pokoji a buší do boxovacího pytle za ohlušujícího řevu hudby, dole v obýváku probírá její rodina „závažnost jejího duševního rozpoložení“.
Už jako malá přeprala kdejakého kluka. Proč ?  Prostě ji to bavilo. Nemohla jinak, než je zbít. Měla prostě příliš mnoho energie a nevěděla jak jinak ji využít. Rodiče z ní toužili mít klavírní virtuosku, ale protože příliš silně třískala do klavíru v umělecké škole a nedala si říct, vyloučili ji.
Máma s tátou ji měli za problémové dítě, přesto to s ní ale nevzdávali.
Vlastně proto se teď vracela domů – cítila, že ji nezabouchnou dveře před nosem.
Pamatovala si větu, kterou pronesla její máma těsně předtím, než odešla z domu.
„Když mi tě dali do náruče v porodnici, hleděla si na mě ze zavinovačky tak sladce a upřímně, jakoby si říkala – jsem ráda, že jsem tvá dcera -.
Teď odcházíš ,  Breezy, ale věřím, že jednou ten pohled v tvých očích zase uvidím….“

 

Ze zamyšlení ji vyrušil průvodčí, který kontroloval její jízdenku.
„V pořádku,“ mrkl na ni spiklenecky a pokračoval v kontrole dalších cestujících.
Nepřítomně za ním hleděla.
Mít tak pořádnou práci…a nepoflakovat se jenom věčně..
Vzpomněla si, že v práci nikdo neví o jejím odjezdu; vytáhla mobil a nechala na záznamníku šéfovi vzkaz, že si bere na 14 dní dovolenou. Byla přesvědčená, že do té doby si ujasní, co vlastně chce, a buď podá výpověď, anebo se vrátí…
Vrátit se – to by ale znamenalo riskovat, že potká Craiga.
Ta představa se jí silně příčila.

 

-    A mám vůbec na výběr? Kdo si vůbec myslím, že jsem? – letělo jí hlavu a na mysli jí vytanula Craigova slova „Myslíš si, že s tebou všechno stojí a padá?“
Možná měl pravdu s těmi svými narážkami na její soběstřednost.
Možná, že je tak zahleděná sama do sebe, že ani nevnímá své okolí a skutečnost, že může někomu ublížit.
-    Craig má hroší kůži, - přesvědčovala sama sebe v duchu. Ani na chvíli mu nevěřila, když jí „vyznával lásku“.
V tomhle světě se nenosí upřímnost. S tou nikdo nemůže uspět. Breezy si musela připustit, že nezná nikoho, kdo by byl vůči svému okolí tak upřímný, že by  riskoval zraněné srdce.

 

„Snad jen ten kluk s  tabulkou,“ zapřemýšlela nahlas.
Ten se nebál veřejně vyznat svoji víru. A to i za cenu, že ho někdo zbije.
„Ten kluk je statečnější než já, která se tam bila jako lev !“ došlo jí  a prudce vstala ze svého místa, jakoby tak chtěla demonstrovat svůj pocit, že „něco už není jako dřív“.
Bezděky si přikryla ústa, když si uvědomila, že mluví nahlas a chová se jako blázen.
Ale v kupé nikdo nebyl.
Jen ona sama.
Sedla si zase zpět na své místo a zírala z okna na ubíhající krajinu.
Začínala poznávat okolní místa…už se blížila domů…

 

 

ۺۺۺ

 

Když kráčela známou ulicí k domu, byla už téměř tma.
V domech se rozsvěcela světla, lidé stahovali žaluzie…
Někteří nechali okno nezakryté a skrze osvícené okno bylo vidět dovnitř.
Breezy zvědavě sledovala stíny za sklem.
Tuhle hru hrávala moc ráda jako malá – pozorovat stíny za oknem a hádat, co se doopravdy děje.
Její fantazie neznala mezí, a tak si vymýšlela někdy  přehnaně fantastické báchorky, až ji táta napomínal.
Ale ona věděla, že ji má rád, i když tak plácá.
Jejich hru na stín a skutečnost hrávali často a Breezy se ještě doteď pamatovala tátovo vyprávění o Platónově „Podobenství o jeskyni“…
Táta filosof a zároveň kněz?
Nikdy si nebyla jistá, jestli jdou tyhle dva pojmy k sobě.
Bylo toho tehdy víc - čím si nebyla jistá.
Ale odmítala myšlenku, že rodiče znají odpovědi na všechny její otázky.

 

A teď šla zpátky tam, odkud před časem utekla s pocitem, že se v žádném případě nevrátí.
A dveře, kterými odcházela – teď bude vcházet?

 

-    Pro co si vlastně jdu? Pro radu, utěšení nebo snad lásku?- zpomalovala krok , čím blíž byla známému plotu a brance.
Ke svému překvapení cítila srdce až v žaludku. V duchu se třásla jako první školní den, nebo než ji poprvé políbil její kluk, když jí bylo třináct.
V té rozechvělosti byla obava z nepřijetí, ale zároveň i toužebné očekávání něčeho milého a příjemného.

 

-    Asi jsem se zbláznila. Vracím se domů jako malá holka, které se stýská po mámě a tátovi.- letělo jí hlavou, když strčila do branky, která se s tichým zavrzáním otevřela dokořán.
A potom spěšně vyběhla po schodech k hlavním dveřím a dvakrát dlouze zazvonila jakoby se bála, že si to teď rozmyslí, otočí se a uteče pryč.
Podvědomě si zastrčila prameny vlasů za uši a uhladila si kabát a přestože se snažila vypadat klidně, napětím téměř nedýchala.

 

Připadalo jí to jako celá věčnost, než se ozvaly z nitra domu nějaké zvuky - blížící se kroky.
Když se konečně otevřely dveře a ona v nich uviděla svého otce, zapomněla na slova, která si v duchu chystala ve vlaku, a vrhla se mu do náruče.
Pravda byla ale taková, že i kdyby si nějaká slova vybavila, stejně by dojetím nemohla promluvit.
Celá ta situace ji rozněžněla víc, než si byla ochotná přiznat.
A když uslyšela tátův hlas, nechtěla ho za nic na světě pustit ze sevření, aby neviděl slzy v jejích očích.
Stále bojovala o uchování si hrdosti.
Jak směšné…

 

„Děvčátko, ty ses mi vrátila,“ vydechl přerývaným hlasem.

Konečně získala pocit, že zvládne promluvit, a tak se pomalu vymanila z jeho náruče.Krátce posmrkla  a potom se pokusila o úsměv ,“ahoj tati.“

 

ۺۺۺ

 

Celé to setkání  bylo tak rozpačité…
Přesně takové , jak předvídala.
Táta si ji nejdřív pátravě prohlížel, jakoby se snad kdovíjak změnila za těch pár let, co byla pryč z domu.
A pak se díval tak nepřítomně…

 

Breezy nechala tašku v chodbě a snažila se nějak vysvětlit svůj nenadálý příjezd.
„Vím, že jsem vás asi nečekaně přepadla takhle večer…měla jsem zavolat….“ Začala rozpačitě a poočku sledovala tátovu reakci.
Nevypadal , že ji poslouchá.
„..já…nechala jsem boxu … už to nechci dělat !“ vypadlo z ní spěšně a doufala, že její rozhodnutí jím otřese.

 

Prudce vzhlédl a v očích mu trochu zajiskřilo,“skutečně ? To je dobře, děvčátko…to je dobře.“

 

Mlčky ho pozorovala a všimla si jak zestárnul za tu dobu, co ho neviděla.  Měl hluboké vrásky kolem očí a čelo zbrázděné tak , až se trochu lekla té výrazné změny.

 

„Myslím, že se něco změnilo v mém životě. Vrátila jsem se domů, protože …“
Tady se zarazila, protože najednou nevěděla jak dál…
Jediné, co ze sebe dostala , bylo napjaté ,“a kde je maminka?“

 

 

ۺۺۺ

 

Vlastně ani nečekala na to, co odpoví.
Jeho výraz jí pověděl vše.
Jako o překot se hrnula po schodech nahoru do poschodí, kde mívali její rodiče ložnici.
Zlehka zaklepala, ale vlastně ani nečekala na vyzvání a vstoupila.
Do nosu ji udeřil nemocniční zápach. Vše bylo pečlivě uklizeno přesně tak, jako kdysi.
Ale nebylo všechno stejné jako dřív.
Na posteli  ležel někdo, kdo jen vzdáleně připomínal její matku.
Breezy nebyla schopna slova. Okamžik stála bez hnutí a zírala na ni a na to,jak ji nemoc připravila o všechny síly.
Ani nepostřehla, že do místnosti vešel její otec.
Položil jí ruku na rameno,“má rakovinu v pokročilém stadiu , doktoři už jí nedávají šanci.“

 

„Jak dlouho? Proč jsi mi nedal vědět?“slova jí zmrzla na rtech,když si uvědomila,že rodičům nedala žádný kontakt na sebe.
Odjezdem chtěla udělat tlustou čáru za svým životem a už se nikdy nevrátit.

 

„Teď spí, nebudeme ji rušit. Pojď něco sníst, máš určitě po cestě hlad.“ Snažil se ji jemně vyvést z místnosti a Breezy se nechala.
Byla teď tak zmatená, musela si v hlavě srovnat myšlenky.

 

ۺۺۺ

Breezy měla hlad, ale nedokázala klidně polknout ani sousto. Setkání s otcem, umírající matka, to bylo něco, s čím vůbec nepočítala, že na ni bude čekat v rodném městě.
Přijela řešit svoje vlastní problémy a místo toho musela čelit neočekávaným událostem.

Vzhlédla od jídla k otci a on zřejmě porozuměl, protože pokýval hlavou,“ale nejdřív zkus něco sníst.“

„Jak můžu jíst, když…?!!“ vyjela na něj zlostně a vzápětí se omlouvala za svůj výbuch hněvu.
„Promiň, ale nevím,co s tím vším….nevím,co mám dělat. Nic už nebude jako dřív.“

„To je pravda, ale to, že jednou umřeme je přece nevyhnutelné.“

„Ale proč ona…tolik jsem se těšila, až přijedu domů. Až vás uvidím…představovala jsem si to celé jinak.“ Hleděla Breezy zamyšleně do světla svíčky.

„my si s maminkou zase představovali, že se vrátíš za měsíc.“ Řekl docela prostě.

Nedokázala na to nic říct, jen mlčela a zírala do plamene svíčky.

ۺۺۺ

Ublížit někomu je tak snadné…
- Odjela jsem z domu, abych zavřela dveře za svojí minulostí a začala znovu. Odhodlaná stát se nejlepší boxerkou jsem opustila domov a nehodlala se tam už nikdy vrátit.
Byla jsem naštvaná na rodiče, že byli tak konzervativní  a  nábožensky založení a že mi bránili v rozletu.
Chtěli ze mě mít pámbíčkářku, ale mě vytáčelo pouhé pomyšlení na to, že půjdu tam,kam mi ukazují…
Jsem snad loutka?
Chci si dělat všechno v životě po svém, nikomu se nezodpovídat, užívat si života na max a nikoho se neptat, zda smím či ne.-

Jenže teď to bylo všechno jiné.
Najednou jsem nebyla středem všeho dění já, ale někdo jiný.
A navíc to hrozné vědomí, že s tím nemohu nic dělat a že to nemohu změnit,  bylo všudypřítomné.
Chtěla jsem dělat to, co mi bylo vlastní - bojovat.
Proti komu jsem však stála v tomto nerovném boji. Kdo byl mým protivníkem?

 

K O N E C