Každý jsme jiný. Tak už to prostě na světě chodí. A v dnešní době, kdy se originalitě meze nekladou, je IN být prostě kým jste. Ovšem většinou to „být sám sebou“ znamená nejdříve podstoupit nějakou tu liposukci, zvětšení prsou, injekci botuloxinu nebo alespoň na sebe naplácat pěknou vrstvičku make-upu. Pak o sobě můžeme s hrdostí prohlásit – Ano, teď jsem to já!

A s myšlenkou podobného hesla v hlavě jsem vyrazila na happening „Čekání na tramvaj“. Na tramvaj do centra Berouna! Ano, jak asi některé napadlo, v Berouně žádné tramvaje nejezdí. A právě o tom to celé bylo.

Začalo to vlastně před 100 lety. Tehdy, přesně v roce 1914, se prodávala futuristická pohlednice města, na které byly zachyceny tramvaje. Taková totiž byla vize tehdejších obyvatel. Tak své město viděli v budoucnu. Ovšem, jak jistě víme, nestalo se tak. A dodnes do Berouna žádná tramvaj nedorazila. A tak se organizátoři z berounského muzea rozhodli tuto skutečnost napravit a alespoň na jeden den obohatit místní MHD.

A to už byl úkol pro nás – zaměstnance muzea, učitelky, důchodce, kteří mají spoustu času, a jiné ochotné spoluobčany, kteří nezkazí žádnou legraci. Což v praxi znamenalo, že kromě již zmíněných zaměstnanců muzea, jsem dorazila já s kamarádkou, čímž jsme zaokrouhlily počet dospělých zúčastněných na pět. Naši manželé nás z nějakých nepochopitelných důvodů (přestože měli v práci volno) odmítli přijít podpořit a raději zůstali v bezpečí domova. Naštěstí náš počet výrazně zvýšila místní základní škola, takže i s dětmi jsme vytvořili na náměstí nepřehlédnutelnou (a hlavně nepřeslechnutelnou) skupinu. Nezbytným doplňkem celé akce bylo ovšem dobové oblečení. To mělo ostatní spoluobčany upozornit, že se tady něco děje, ne že se tu jen tak poflakujeme. Takže jsme prolezli babiččiny šatníky, našli to nejstarší a nejzachovalejší šactvo, co se dalo použít (co na tom že to nebylo z první republiky, ale po mamince z tanečních. Stejně to nikdo nepozná.). Vytřepali z něj prach i moly a s dobrým pocitem, že se zapojíme do kulturního dění ve městě, jsme se postavili u muzea na chodník. Tam jsme několik dlouhých minut čekali, než přijede ona vysněná tramvaj. A ejhle, ona žádná nejela. Čím to asi bylo?

Ale alespoň jsme upoutali pozornost několika obyvatel. Dokonce si nás i někteří vyfotili a tak jsme si oddechli, že happening svůj úkol splnil. Po zazvonění budíku, který prozřetelně náš organizátor vzal s sebou, jsme si nechali od průvodčího označit jízdenky, a mohli se těšit na vyhlídkovou cestu zbrusu novou tramvají. Ta totiž nakonec opravdu dorazila! S nadšením jsme do ní naskákali a vyrazili na vyhlídkovou cestu. Stylová tramvaj, komplet nová, ještě jí ani nezaschl lak, se vydala kolem náměstí. Vyděsila jen pár chodců, zablokovala na pár minut náměstí, a svou jízdu zakončila opět u muzea. Škoda, že byla jen kartonová. Ale alespoň tak jsme na pár chvil oživili sto let starou myšlenku tramvají v Berouně.

A stylové šaty této akci jistě dodaly ten pravý šmrnc. Co na tom, že po nás všichni koukali. Co na tom, že někteří z nás vypadali jako filmové hvězdy, které už neví co na sebe. Důležité bylo, že jsme na pár minut pobavili okolí. Že jsme upoutali pozornost a přiměli lidi zastavit se. A možná se nakonec i někteří z nás cítili v těch pradávných hábitech dobře. A mohli tak alespoň prohlásit – to jsem já! Takže vzhůru do ulic. Oblečte si kostýmy a buďte sami sebou. A kdo nemá odvahu jít sám, za rok se tato akce uskuteční znovu. Třeba se sejdeme ve větším počtu.

Foto zdroj: http://muzeumberoun.cz/04/2011/tramvaj/