Náhoda

Lenka Thimová 

Chci vyprávět a nemám komu

(mlčeti zlato, ne však klid),

že když se zkříží – dejme tomu –

dvě cesty ze dvou realit,

co měly být jen rovnoběžkou,

máte dvě volby. Každou těžkou.

Ta první cesta, kde se zpívá,

kde láska padne do noty,

kde miluju být, kde jsem živá,

se rozsypala o hroty

všech náhod. A těch bylo příliš,

abych si řekla: holka, šílíš!

Náhoda. Verše z cesty druhý,

stejný tón, stejné příjmení

a stejná slova, stejné kruhy

jsou psány na tom kameni,

co dopad. Byl to fór tak břitký,

že z obou cest jsem smetla kytky.

To potom v každé slovní herně,

kde herci neznaj souvislost

vypadá člověk malicherně...

Být pravdou, vzala by mi dost

ta náhoda: i živou, pravou

legendu cesty modrou trávou.

Náhoda. Nemá na ní podíl,

kdo umí veršem tolik říct,

ten netuší, kdy kámen hodil

a teď se bojí do vichřic

sít kytky skrze tenké ledy,

ač víme své. Přemýšlím tedy

kudy dál... nevidím dvě cesty,

nevidím ani jedinou

a mám-li vůbec smysl šestý,

tak mlčí. Míchám hladinou

svých očí…

Prý nic na světě není náhoda. S Lenkou jsme se potkaly ve virtuálním světě a u toho také zůstalo. Slíbily jsme si, že si spolu vydáme knížku. Karty ale byly rozdané jinak. Aby tu s námi Lenka zůstala ve svých básních napořád, dala jsem tenhle malý soubor stejně dohromady. Třeba někoho z vás potěší.