Ani já nepatřím k těm šťastným, kteří se živí tím, co je baví a co vystudovali. Nedostala jsem se ještě do takového věku, abych přestala doufat, že to jednoho dne vyjde. Každopádně zatím mi z  krásného oboru zbylo jen pár nostalgických vzpomínek, a jediné, co mi občas připomene, že jsem před lety dokončila na jedné instituci obor zaměřený na technologii konzervování a restaurování v památkové péči jsou různé více či méně podivné předměty, které mi přinesou známí, většinou s dodatkem, že by to potřebovali trochu "vypucovat".

Takhle se ke mně dostala i tahle šiška. Můžete hádat, k čemu původně sloužila...

 

 

 

 

 

"A kde máš zbytek hodin?" zeptala jsem se, poté co mi bylo nadšeně předáno jedno závaží. "Nevím," dostalo se mi odpovědi. "To je jediné, co z nich zbylo."  Nic jsem na to neřekla, a začala jsem šišku zkoumat. "Asi to bude něčím přestříkaný," bylo mi ještě řečeno. "Nějakou barvou."  Ne, že by to nebylo možný, kutil domácí je v mnoha případech (neberte si to prosím osobně, nemám nic proti kutilství a nebýt šikovnosti a umu mých předků kteří dokázali vše od výroby nábytku po výměnu oken, bydlela bych dneska v holobytě) ten největší škůdce. Jenže se mi to moc nezdálo. Bylo mi ještě neurčitě řečeno, že hodiny byla asi ještě z doby Rakouska-Uherska. Je mi líto, že se mi to nepovedlo zachytit, ale místy byly kolem některých šupin šišky vidět nazelenalé mapy, což ukazuje na přítomnosti mědi ve vrchní vrstě zlatavé vrstvě. Teorii o pozdějším vylepšení pomocí barvy jsem tedy zavrhla, vypadá to spíš na kovový povlak. Mosazení není sice tolik rozšířené jako jiné pokovovací techniky, ale v tomto případě je dost pravděpodobné. 

Šiška je sice těžká (váží kolem 1,2 kilogramu), ale jakékoli úvahy o přítomnosti olova rychle smetla prostá zkouška pomocí magnetu.  Litina se tak jeví jako ten nejpravděpodobnější materiál tohoto hodinového závaží. Dále jsem provedla velmi primitivní stanovení hustoty pomocí obyčejné kuchyňské váhy a odměrné nádoby (takže přesnost nula nula nic). Získaná hodnota: 6, 9 g/cm3 (6900 kg/m3 pokud chcete takto). To odpovídá spíše hustotě tekutého železa, hustota šedé litiny by se měla pohybovat kolem 7000 - 7130 kg/m3.  Vhledem k tomu, za jak otřesných podmínek měření probíhalo, asi není třeba to nějak dál rozpitvávat.  Přítomnosti železa je jasná a tečka. 

Litina se od ušlechtilejší oceli liší vyším obsahem uhlíku (litiny ho obsahují více než 2,14 %) a jednotlivé typy litin je pak možno dělit mimo jiné podle tvaru grafitu. Grafit není nic jiného než uhlík vyloučený v elementární formě v kovové matrici (technicky vzato je to většinou tzv. ferrit nebo perlit) a může mít různý tvat. Existují tak například litiny s tzv. kuličkovým grafitem, litiny s červíkovým grafitem, litiny s vločkovým grafirem či litiny s lupínkovým grafitem – na fotce z mikroskopu je příklad zrovna takové litiny. Není to přímo ve vzorek ze šišky, i když v jejím případě se nejspíš jedná právě o šedou litinu neboli litinu s lupínkovým grafitem, která vyniká svými slévarenskými vlastnosti a využívá se tak převážně pro umělecké a užitné odlitky. Ty černé lupínky jsou grafit, kovoá matrice má světle šedou barvu. 

Zpátky k šišce. Ono s tí totiž moc práce nebylo. Několikrát jsem jí omyla v destilované vodě, použila jsem své doma vyrobené mýdlo (bez chloridů) a k čištění jen starý zubní kartáček. Nakonec jsem šišku navoskovala obyčejným bílým parafínem. Před voskování jsem jí lehce nahřála v troubě, teplou šišku jsem pak přetřela zbytkem bílé parafínové svíčky.

 

Nevím, co se šiškou bude, ale vzhledem ke kreativním sklonům majitele závaží se pro něj určitě nějaké kreativní využití najde ( i kdyby se zbytek hodin už opravdu nenašel)– mám tím na mysli pro závaží, ne pro jeho majitele. 

 

PS: Říkala jsem, že je to krásný obor? Zjevně máte pocit, že jsem vás pěkně napálila. Většinou si prostě jen máčíte ruce  v dřezu.