Měla jsem dilema, jak tuto událost pojmenovat. Původně jsem si řekla, že Setkání v červenci - úžasný romantický český film - nese určité rysy tohoto příběhu. Nebylo to ovšem v červenci, nýbrž v červnu. Nechtěla jsem hledat paralely a tak jsem to nazvala mezihrou. Nic pejorativního v tom nehledejte. Protože život je otevřenou knihou, kterou vášnivý čtenář čte a čte a čte a stále mu přináší na svých stránkách překvapení. A toto překvapení bylo. Pár dní před začátkem tohoto kratičkého období jsem měla srdce plné bolesti, vnitřního žalu, bolesti, která mě rozdírala zevnitř. Doufala jsem, že to následující dny změní a stanu se alespoň na pár dní snivým dítětem, bezstarostnou bytůstkou, která s otevřenou náručí přijme, co jí vstoupí do cesty, co cvrnkne o nosík. Nevím, jestli mi bude uvěřeno, ale věděla jsem, že to přijde, že to bude intenzivní a nepochopitelné. Jen jsem nevěděla kdy. Přišlo to tak náhle jako blesk z čistého nebe. Zjišťuji, že moje řeč je na popsání tohoto tak chudá a prostinká, že se nelze o ten prožitek podělit. Nebylo nic než oči, oči, ve kterých jsem se chtěla utopit, oči, které mě uhranuly, učarovaly těm mým a já byla šťastná, že vidím, protože nevidomý nikdy nemůže takovou věc pochopit. Oči, pár očí, které hleděly do těch mých šedavých, snivých, kterými jsem už dovedla několika párům očí zamotat hlavu, ale to je spíš taková vzpomínka. Krásná vzpomínka na časy odžité a odbyté. A tak se naše zraky setkávaly a promlouvaly beze slov. Mluvili jsme spolu o krásných věcech, zaplouvali do vod předpokládající znalost dané problematiky. Bylo nám to milé, příjemné. Rádi jsme se potkávali a mluvili spolu o všem, co jsme v danou chvíli měli potřebu řešit. A oči také promlouvaly a já si za krátko uvědomila, že jsou to ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděla. Nejsmutnější ze smutných. Jejich pán byl ale veselý a družný, přátelský a milý společník. Prostě nebylo mu co vytknout. Jen ty oči. Bože, proč ten strašný mrazivý smutek v těch očích, které s takovou důvěrou hleděly do těch mých. Byla jsem veselá, bezprostřední, prostořeká, moje zorničky se zvětšovaly tak, že to vypadalo jako bych měla oči téměř černé. V takových chvílích jsem hledala ta správná slova, abych neudělala moc velkou ostudu sama sobě a nemluvila jako prostinká husička, stišovala jsem hlas, jindy tak halasný a vpíjela své zraky do těch očí. A stále tam visela ve vzduchu otázka proč ten smutek. Proč já hloupá jsem si chtěla osvětlit ten smutek rozumem. Proč mi nestačilo, že nám spolu bylo dobře, že jsme měli upřímnou radost, když jsme mohli být spolu. Snad jsem ješitná, ale jsem upřímná a z mé strany to platilo a jak jsem byla o něco později ujištěna, tak ten pocit byl oboustranný. Oči se do sebe zakoukaly, snad zamilovaly do smutku druhého páru očí. Ó jé, jak dokáže být ten život kýčovitý. Ale na mou duši mluvím čistou pravdu. Oči jejich majitelům zamotaly jejich hlavinky, které se pak natáčely k jedné straně a už to nebylo schválně, kdo z nás se vydrží hledět do nich déle. Na pochopení některého životního příběhu mi nestačily roky. Zde mi stačilo pár dní, abych pochopila. Chtěla jsem v té chvíli být malým ptáčkem, který se snesl z nebe na ruku a zatrylkoval tu nejkrásnější serenádu. Chtěla jsem, chtěla jsem, chtěla jsem být poslem dobrých zpráv, dárcem léku na bolest, ale v klíčový moment, magickou chvíli, kdy bylo řečeno vše a ony páry očí byly vpity jeden do druhého, jsem věděla, že budu trpět, že vlastně už dávno trpím pocitem beznaděje a marnosti nad tím, že vím, jak pomoci, ale vím, že to není v mé moci. Komu nestačí málo, tomu nestačí nic. Asi jsem chtěla víc než málo, ale myslím, že mi to za to stálo.