U nás v knihovně jsem objevila na chodbě na nástěnce, mezi spoustou dalších, tento krásný příběh. Chytil mě za srdíčko ( asi jsem autotorova cílová skupina :-), a proto se o příběh pana Františka podělím i s vámi.

Cesta Domů

            Uprostřed tovární haly stála řada lisů. Vzduch se chvěl ohlušujícím rachotem. Podlaha se otřásala jejich údery. V umělém světle zářivek se mezi nimi proplétala obsluha. Každý z nich zavřen ve své bublině hluku, vibrací a mrtvolného světla. U jednoho z nich pracoval lisař František. Den po dni cítil, jak mu hluk, chvění a lesk naolejovaných součástek berou zdraví. Až jednou už nemohl dál. Vypnul stoj, otočil se a šel. Prošel branou továrny a městem, až došel do pole. Šel však stále dál. Loukou, lesem, přebrodil potok a pořád šel. Nevěděl kam, ale věděl, že musí jít.

Šel dlouho. Nepočítal čas. Šel deštěm i sluncem, i nocí i dnem. Stále si vykračoval tím směrem, který znalo jen jeho srdce. Z šatů už mu visely cáry, vlasy a vousy se spekly jako mech. Celý se přihrbil a jakoby přiblížil k zemi.

Pomalu začal stoupat do kopců. Lišejník ze stromů se uchytil na jeho šatech. Nohy se bořily hluboko do země a v trhlinách jeho šatů jen vyrazit kořínky. Obličej mu už dávno pokryly vrásky jako starý kmen, ale čím dál šel, tím víc se jeho oči usmívaly. Neuměl říct kam jde, ale jeho srdce vědělo, že jde správně a tak byl šťasten.

Došel k prudké stráňce. Zela v ní velká rána, jak jí jarní příval strhl kus i s rostlinama a obnažil syrovou kyprou zem. U ní se zastavil. Pomalu otočil ke stráňce hlavu. Jeho vrásčitá, popraskaná tvář se rozzářila šťastným úsměvem. Nasál trpkou vůni obnažené země a vstoupil do odkryté půdy. Celým tělem se k ní přitulil. Ještě jednou slastně vydechl a vrostl do ní.

Došel domů.

Do rána vyrostl na tom místě strom. Krásná stará hrušeň s popraskanou kůrou, prohnutým kmenem a korunou nachýlenou ke stráni. Jen jeden kořen podivně pokroucen do tvaru usmívajícího se obličeje připomínal toho, kdo sem došel.