Pokud je krásné a slunečné počasí, rád si vytáhnu práci ven. Sedím za stolem poslouchám ptáky jak zpívají, vítr si mezitím příjemně hraje ve všem co dokáže vyluzovat zvuky.  Strakapoudí ptáčata už naštěstí pár dni nazpátek opustila hnízdo. Takže by si člověk řekl…  konečně klid.  Jenomže… kde se vzaly tu se vzaly, objevily se na staré jabloni dvě kavky.  Teda zřejmě on a ona. Zamilovaně si pískají a hlavně napodobuji různé zvuky.  Mezi jejich oblíbené patří vrzající dveře naši kůlny či zvuk sousedových zavírajících se dveří, kdy se rozdrnčí skleněná výplň.  Ale už jsem si zvykl. Umí i krásné melodie.

   To jsem, ale poněkud odběhl od téma o kterém jsem chtěl psát… To co dlouhodobě dráždí mé oko je pohled do nitra Beskyd, který se rozprostírá přede mnou. Dlouhá léta mi přišly tyhle hory mírně fádní.  Je dobře, že tenhle názor začínám měnit. To bylo do značné míry poznamenané tím, že jsem většinou navštěvoval místa dostupné jen autem.  Pomalu však začínám odkrývat nádherná a tajuplně krásná zákoutí těchto hor.  Na podzim jsme s rodinou poprvé vyrazili do oblasti za přehradou Morávka.  Autobusem pak pěšky na hřeben Bílého kříže.  Tehdy jsem zjistil, že svět za přehradou je jiný než před ni. A to mi nedává klidu a pudí abych se tam porozhlédl trochu více. Vytasil jsem se doma s nápadem, že si to tam projedu na kole nějaký ten den přes týden. Když jsem však viděl smutné oči manželky, rozhodl jsem se výlet přesunout na víkend a vyrazit všichni i s dětma.

   Konečně neděle a vyrážíme. Klasicky… termín výjezdu se nám podařilo protáhnout o dvě hodiny.           ( ještě tamto uklidit a tamhle to by se dalo taky ).  Přímá konfrontace s puberťákem… ,,jestli jedem kolem přehrady tak nejedu, je to daleko. Chci vědět jasnou odpověď!” ,,Ano milý synu, jedem kolem přehrady a ještě za ni!” ,,Ha, ha milý otče, si děláš srandu. Tak kde skutečně jedeme?” ,,Za přehradu synu.” ,,Nevěřím. Jdu se zeptat mamky!” Konečně na cestě. Po pěti minutách jízdy se syn zeptá jestli by šlo se vrátit a zvednout říditka. Zamítavá odpověď. Měl na to spoustu času.

   Rozhodli jsme se eliminovat hlavní cesty a tak kopírujeme Žermanický přivaděč, který protéká podél našich pozemků. Slunce se zvedá přímo nad hlavou a jeho paprsky žhnou přímo tropicky. My jsme však schování pod příkrovem bujné vegetace lemující vodní tok. Je zde příjemně. Přiváděč nás přivádí k jezu na řece Morávce. Někteří lidé už zkoušejí koupání, ale ještě to nemá zdaleka do prázdninových stavů. To je zde řádně natlačeno.

   Dál už pokračujeme kolem řeky. Ta poskakuje po obrovských balvanech, peří se a krásně zvlažuje horký vzduch. Tuhle cestu jsme také objevili náhodou a zjistili, že pokud jede člověk na kole tak je to pěkná zkratka na Morávku. Výhledy kolem řeky mi silně připomínají kraj kolem Těrchové na Slovensku, který mám moc rád. Šumění vody náhle přehlušuje blížící se hluk, který mi připomíná prázdniny u babičky na statku. ,,Děcka jedem rychle, to bude sekačka s fukarem. To už jsem snad dvacet let neviděl.” povídám a jedu. Skutečně. Byla tam spolu s vůní suché trávy. Vůně léta, vůně vzpomínek.  Akorát ty traktory dneska po tom poli pádí jak formule na okruhu. To za mého dětství byl traktor symbolem .. Hlavně v klidu a nespěchat … . Po chvilce nostalgie postupujeme dál do údolí. Hory po stranách jsou stále blíž. Za chvíli uděláme zastávku v občerstvovací stanici u mostu na Lipovém. Ejhle však se tu koná jakýsi cyklo závod. Takže okénko restaurace lemuje padesátimetrová fronta. Manželka protestuje, že tohle stát nebude. Takže sjíždíme o pár set metrů níž do centra obce, kde je hospoda, která nabízí spoustu volného místa pod stříškou. Mají tam i koně a poníky, takže se děcka můžou za dvacku povozit. Je však takové horko, že se ani těm zvířatům pracovat nechce.

   Po jídle pokračujeme dál. S plným břichem to jde ztěžka, takže kus cesty jdeme vedle kola. Což má plus i za to, že jsem si dal pivo ( jak jinak v tom horku ) a určitě nechci riskovat nějakou tu silniční kontrolu. Lesní cesta po pravé straně hráze stejně vede příkře do kopce, což se nám upřímně vyjíždět nechtělo. Cestu lemují panely naučné stezky Wolfram - Morávka, takže se něco dovíme i o působení partyzánů v obci Morávka. Ti mají dokonce dole na Lipovém obří sochu věnovanou jejích památce. Nad hrází se otevírá úžasný pohled přes smaragdově zelenou hladinu nádrže na masív Slavíče. Vzduch je prosycen čistou vůní lesa. Dál jsme se nikdy nedostali a tak se nám otevírá nový svět. Bohužel je to stále do kopce. A dlouho. Toto jsem nečekal, ale nevadí. Čas od času ze svahu překotně klokotá potok čisté chladné vody a já vůbec nemám strach napít se plnými doušky. Syn se mě ptá:,, Je to pitná voda?” ,,Myslím, že jo. Maximálně se z ní poseru.” Dodávám s úsměvem. Nechal se přemluvit a pije taky. Ještě si nafotím rostliny jenž rostou okolo… inspirace pro tvary mých dalších šperků.

   Konečně jsme se dostali do bodu, odkud cesta vede jen a jen dolů. Až dorazíme dolů k dalšímu informačnímu panelu… upozorňuji děcka, že tam někde je schovaná keška. Zvědavě se vplížili do lesa. Dřív než ony ji však našla manželka. Zjišťuji, že je to docela zábava. Kešek je tady po lesích nezměrné množství a zajímavým způsobem to z výletu udělá cestu za dobrodružstvím. Chvílí se kocháme pohledem na vodu, která dravě proudí dolů do údolí, kde naplní obrovskou nádrž. Okolo stojí několik příjemných dřevěnic a vůbec to tu dýchá léty jenž se už dávno ztratily v proudu času. Stojíme na křižovatce cest. My se však už budeme muset vydat nazpět. Určitě se, ale brzy vrátíme. Jedna z oněch cest vede lehce stoupajícím údolím do Horní Lomné u Jablunkova. Jak pěkně se nám ty hory sbíhají. Po cestě naokolo to je na padesát kilometrů takhle přes hory jen čtyři.

   Domů se už jede o poznání lépe. Je cítit první známky únavy. Konečně doma. Pokládám sázku, kolik jsme dnes ujeli kilometrů. Sázky uzavřeny a já usedám k počítači a měřím naší trasu. Třicet sedm kilometrů. Plus mínus jsme se v tom tipování sešli. Tak snad brzy opět na nějaký ten výlet. I když puberťák vytrvale kroutí nesouhlasně hlavou.  A teď hurá do práce. Ještě mě čeká dodělat několik nových šperků, abych je mohl již co nejdřív umístit zde na Flér.

   S přáním příjemného tvůrčího dne Martin