Kdybyste se mohli na svět podívat z větší výšky a dokázali byste prozřít koruny stromů, uviděli byste v lesích mnoho cestiček. Cestičky leží na horách i na docela rovných krajinách. Leží pokroucené a na boku. Některé jsou široké a mnoha duším známé, jiné jsou úzké a jejich konec je tajemstvím. Cestičky málo kdy vedou do neurčita a pokud tam nějaká vede, už jen její existence napovídá, že asi stojí za to ono neurčito navštívit.
Polštářky zvířecích paciček, kopýtka i lidské podrážky z cestiček plaší smrt. Zelenou smrt, která je bezelstná a svůj úděl splňuje s pokorou, klidem a pomalu. Smrt cestiček je trochu smutná a trochu smířlivá. Cestičky se zacelují a jejich vzpomínky žijí v kořínkách trav a jiných rostlin, které jí pohltily.
Kolik cestiček do dnešního dne zemřelo a kolik se jich v nekonečných dálkách posypaných listím a jehličím ještě zrodí?
Kolik poutníků zbývá...
