Splnil se nám cestovatelský sen - jeli jsme se podívat do PERU. Měli jsme štěstí na bezvadnou průvodkyni a ta když zjistila, že mě zajímá keramika ve všech podobách, operativně přidala do programu i dvě návštěvy keramických dílniček v Peru a Bolívii. Fotografie užitné keramiky z plovoucích ostrovů přidávám navíc, protože jsem jí byla naprosto unešená. Pojďte nakouknout...

 

 

V peruánské Nazce, původně malé vesničce na jihu Peru, ale dnes, díky slavným obrazcům v poušti známému městečku, jsem potkala keramika. Všichni mu říkají Tobi a živí se výrobou replik pohřební keramiky nalezené na inských pohřebištích. Je to naprosto pohodový člověk, který používá ke své práci stejný materiál, postup, barvy i způsob výpalu ve stejné peci jako dávné národy. No a protože se celou dobu návštěvy nezastavil, povedlo se mi ho zachytit pouze rozmázlého...

 

 

 

V Bolívijském městě La Pazu jsem měla možnost se setkat s keramikem Mario Sarabiou. Osobitá keramika s motivy zvířat mi byla blízká. Provedl mě celou dílnou, která kromě velikosti nebyla odlišná od té mé. Kruh, pracovní stůl...   Ale v okamžiku kdy jsme začali mluvit o technice výpalu  se přece jen pár odlišností objevilo. Například úžasný výpal v peci na dřevo tam z důvodu velké nadmořské výšky (kolem 4000 m. n. m.) není možný – chybí tam kyslík nejen pro naše evropské plíce ale také právě pro efektivní hoření dřeva. Dále mě hodně zaujalo to, že při přípravě hlíny využívá lávový popel kterého je všude dost – to je něco!   ... z něčeho po čem ostatní i neradi šlapou vytvořit sochu nebo hrnek.  

 

Toto není Mario, je to indiánský pomocník, který připravuje mistrovi materiál - to se to pak keramičí...

 

 

 

 

A nezapomenutelná užitná a hlavně dodnes používaná keramika současných indiánů Uruů na plovoucích ostrovech Uros na jezeře Titikaka. Nedostatečně vypálená, režná – tedy bez glazur a prosakující ale půvabná keramika pro denní používání žen z kmene žijících na totorových (rákosových) ostrovech.