Bydlíme v Praze a máme chatičku na Sázavě. Takže už když jsme uvažovali o pořízení kotěte, věděli jsme, že ho časem budeme brát na tu chatu a to vlakem nebo autem (když někdo půjčí :o)).

Takže výběr kotěte byl podmíněn tím, aby mu nebylo špatně v dopravních prostředcích. Teď s odstupem času už vím, že není možné, aby to paní z útulku věděla (jestli to zvládá nebo ne), když je kotě pořád doma a nikdo ho nikam nevozí - proč taky - veterinář přijede rovnou do útulku.

Nicméně byli jsme na umísťovací výstavě a chtěli kotě - vybrali jsme tedy takové, které nebylo pozvracené ani pokakané po cestě do Prahy na tu výstavu :o) Náš Toby sice nebyl z nejčistčích, ale jeho prý pozvracelo jiné kotě :o)

Ukázalo se, že cestu autem zrovna moc nemusí, ale cestu vlakem zbožňuje. Zážitky z jednoho i druhého dopravního prostředku jsou snad nekonečné. Téměř každá jízda autem se nese v duchu buď zvracení nebo kakání (v jednom případě i obojího naráz). Ale jak už jsem naznačila - my auto nemáme - takže buď já řídím vypůjčený vůz nebo nás veze i s kocourem někdo další. Dá se to zkráceně nazvat: "jak ztratit přátele". Nedá se říct, že by přímo nadšeně stavěli kdykoliv s Tobíkovi chce. Někdy je v přepravce, někdy na vodítku na klíně, ale jemu je to jedno. Udělá se mu špatně tak jako tak. Jednou jsme byli už jen cca 4 minuty od domu a Tobík byl na klíně - pozvracel vše v okruhu jednoho metru. Jediný řidič, který jede podle Tobíka správně, je můj tatík. Toho ještě nikdy neodměnil sprškou tělesných tekutin.

Ve vlaku dostane Tobík kšírky a vodítko a vždy doufáme, že zůstane v přepravce. No, občas i ano. Ale většinou je připravený jak na startovní čáře, až se otevřou dvířka od přepravky a začne lozit ze mě na přítele a zpět. Většinou pak zakotví na stolečku u okna a sleduje dění - buď ve vlaku, ale většinou venku. Občas něco loví tlapkou přes okno a vypadá to, že mává. Občas se chce projít po vlaku - to když je hodně horko. To pak za ním vlaju nejlépe patrákem nahoru a dolů. A lidi, když mě vidí z dálky, tak říkají: "jé pejsek" a když přijdu blíž, tak jim poklesne brada a změní pejska na kočičku. Tobík se prostě rád a dobře předvádí. Při poslední cestě vlakem si jako obvykle seděl na stolku a přiletěl komár. To byla samozřejmě jeho osudová chyba. Tobík bleskurychle vystartoval, připlácnul ho na sklo a poté pozřel. A co se nestalo - z vedlejšího sedadla se ozvalo nadšení a potlesk. Kocourek má své obdivovatele - a při hodinové cestě vlakem je příjemným zpestřením. Část vlaku pak chvíli diskutovala o tom, jak šikovně toho komárka chytil.

Holt, Tobík cestovatel.

A jednou k nám přišel průvodčí (štíplístek), zkontroloval naše jízdenky a pak povídá: "a co ten pejsek?". Koukali jsme na něj jak zjara. Jaký pejsek? A on koukal na Tobsu :o) Tak jsme se začali smát a prozradili panu průvodčímu to sladké tajemství, že se jedná o kočku. Chudák průvodčí. Takhle trapně se asi dlouho necítil. Za psa se totiž platí, zatímco kočka to má zdarma (pokud tedy jede v přepravce s nepropustným dnem - což se zrovna o Tobíkovi říct nedá - v přepravce se moc nezdržuje).