Do země ohně jsme se v příběhu dostali. Hory, co soplí rudý hlen a jezera které kůži pálí, sotva se člověk přiblíží. Cesta nám dlouho zabrala a unavení na uhelnatý valoun jsme se posadili. Břicha od hladu nás bolí a kolem se koukáme. Ježišmarja, vždyť kolem ani jabloň, či mrkva není. I zajíce by hladný vegetarián směle přijal. V žaludku jak parní stroj kdyby vrčel. Zíráme na tu pekelnou vodu, brzy se vrátíme nazpět domů.

Pak najednou cákanec. Ryba v lávě skotačí! Mágové již přemýšlí, jak šupinatce vylovit, neboť jakýkoliv vlasec, ještě než hladiny se dotkne, v smáčenec se taví. Díky síle co hmotou pohne, ryba ve vzduchu se vznáší, zlatá, žhavá do červena. Jak ale uvařit tohoto tvora, když kotlík s ohněm nestačí? Voda vyvře a kapřík stále sebou mrská, na nohu kolegovi dopadajíce, kůži boty propalujíce.

Naštěstí jsme měli náčiní. Kámen do vody vhodili, co tekutinu ochladí. Ryba se tak umrazila a hlad jsme mohli s chutí zahnat. Prostě jsem ho musel mít a na polici ho vystavit. I když se člověk do světa, kde ho upotřebí, nedostane, neboť funguje pouze, když jsou teploty extrémní, absorbuje alespoň horko, jenž se z vnitřního hněvu v těle nositele tvoří.