Tuhle jeden člověk si chtěl hrát se psem a pořídil si jednoho z místního útulku. Ten pes měl kdoví jakou minulost. Mříže zlomených psích srdcí vypovídaly příběh za všechny, kteří místní azyl před hladem a chladem obývali.

Během jedné procházky chtěl muž se psem trošku zablbnout. Proto vzal do rukou šedivý seschlý klacek a upoutal jeho pozornost. Zvíře se jen dívalo. Marně se pokoušel dostat chlupáče do nálady a požádal vítr o radu. Jak by jen mohl sobě dopřát bezstarostné líné psí hraní.

Vítr odpověděl: "Ten pes zná jen, když se klackem po hlavě praští. Nechápe, nerozumí, že mu jiný příběh chystáš. Chtělo by to slib. Slib, že mu neublížíš."

Muž ne zcela srozuměn a nevědom si toho, že by byť omylem zvířeti něco smýšlel provést, sebevědomě i lehce dotčeně řekl:  "Vždyť si chci jen pohrát, nechci mu ublížit, může mi na sto procent věřit."

Vítr odvál slova jemným vánkem do psích uší. Zvíře se pak pomalu ke svému novému pánovi rozběhlo a chtělo klacek uchopit do zubů. To by však nebyla hra, kdyby si zvíře alespoň neposkočilo, a muž nechal psa za klackem skákat, míjejíc uhýbající klacek. Hned bylo kolem dvojice atmosféra třpytivější.

Pak najednou klacek nešikovně plácnul pejska do čumáčku a ten se sebou prudce trhnul. Ale ne, vždyť slíbil, že mu neublíží. Nechtěl mu ublížit. Větře, nechtěl jsem, musíš to vědět, že jsem nechtěl. Pes zůstal stát a díval se.

Vítr se po chvíli ticha, kdy mezi psem a člověkem vzniklo vakuum, ozval. "Já vím, není to tvoje chyba. I pes to ví, že to není tvoje chyba. Pes ti uvěřil v moment, když mu dávals svůj slib. Teď je řada na tobě, aby ses naučil věřit svým úmyslům. Je-li tvé srdce a svědomí čisté, příroda ho vždy rozpozná a podá ti ruku, přešlápneš-li".