Lednové dny nás vtahují dovnitř sebe sama. Kdybych mohla přitisknout ucho na podlahu své duše, asi bych někde pod povrchem uslyšela tiché pochrupkávání a občasné vzdychnutí. Můj leden patří Cibulkám a Cibuláčkům. A to i těm lidským...

Jsem člověk, který zimu rád přečká v brlohu a čumák vystrkuje pouze v nejnutnějších případech. Abych se ale neošidila o krásu bílých polí, sním o sněhu hebkém a teplém jako vlna.  Představuji si krajinu a zpívám ukolébavku Marjánce a Jarním vílám.

Dobře se v lednu spí! 

A navzdory každé slupce, vystrčí Cibuláčci svůj výhonek a jako každý rok se svět pomine
láskou. Šeptáme cibulkám do snů: Už brzy! Už brzy!

Moje největší poděkování patří Hradišťanu a paní Věře Provazníkové za písničku
Sněženky/Bledulky z knížky Studánko rubínko...

A taky mému muži, který dává mým představám život a zaplňuje naše hnízdo skřítky a vílami.