Milí čtenáři,

rozhodla jsem se vytvořit článek na téma-cín nejen z pohledu šperkaře, možná i proto, že jsem studentkou vysoké školy, kde se dnes a denně potkávám s chemií...

 Tedy začneme malým seznámením s vlastnostmi cínu, jeho historií, užitím....

Cín můžeme najít v rudě zvané cínovec (kassiterit) SnO2, momentálně nalezneme nejvýznamnější ložiska na Malajském poloostrově (Malakka, Kuatan), v Indonésii (Banka, Billiton) a na horské planině Bolivijské. Také v Austrálii (Nový jižní Wales, Tasmánie), jakož i v Mexiku, Thajsku a Číně aj...

Jak je vidno z cínových výrobků, kov má stříbrobílou lesklou barvu a je poměrně tažný, toho se dá dobře využít i při výrobě šperků, běžným využitím jeho tažnosti je například staniol..

Cín má vzhledem k jiným kovům velmi nízkou teplotu tání, která je přibližně 230 °C, pro srovnání takové stříbro taje při téměř 1000 °C. Není proto žádným tajemstvím, že na roztavení tohoto kovu nám stačí i větší plamen svíčky a šperkařství, odlévání a tiffany technika je vlastně práce s tekutým kovem...

Za zmínku by určitě stál proces oxidace, protože u šperků a dalších výrobků často najdete údaj, že došlo k ošetření antioxidanty a oleji. Oxidace nebo také koroze je proces, kdy kov reaguje s okolním prostředím a může měnit některou ze svých vlastností, co se týče cínu, ten se pokrývá matnou vrstvičkou oxidů a proti tomu se můžeme bránit antioxidačními nátěry. 

Tuto skutečnost však nesmíme zaměňovat s pojmem "cínový mor", kterému žádné ošetření nezabrání. Jedná se o změnu krystalové struktury cínu, který je vystaven teplotě pod 13 °C, kov se pokrývá jemným práškem, s cínovým morem bojujeme příměsí dalšího kovu a tvorbou slitin cínu, která se právě používá na výrobu šperků a dalších cínových výrobků.. Neměli bychom se tedy tohoto procesu obávat...

A teď se s cínem podíváme do minulosti.. Cín patří k nejstarším známým kovům; alespoň v podobě bronzu byl používán již v prvních dobách lidské kultury (doba bronzová). Ve 4. knize Mojžíšově je zmínka o cínu jako o předmětu válečné kořisti pod názvem "bedil". Ve staroindické literatuře (védy, Mahábhárata) je označován jako "trapu". (Nevíme ovšem zcela určitě, zda těmito názvy nebylo míněno olovo; cín a olovo nebyly totiž tehdy přesně rozlišovány). CAESAR, který píše o výskytu cínu v Británii, rozlišuje ho jako plumbum album od obyčejného olova, plumbum nigrum, právě tak jako později PLINIUS. Až do 12. století byla Anglie jedinou evropskou oblastí, která produkovala cín (cínová ložiska v Cornwallu). Potom nabyly velkého významu pro těžbu cínu doly v Krušných horách (Sasko a později také Čechy), a to asi až do třicetileté války. Tehdy však byly cínové doly téměř úplně zničeny; později byly jen ojediněle opět uváděny do provozu. Nyní se tehdejším ložiskům cínu věnuje opět zvýšená pozornost. Přesto však ještě i nyní v NSR, NDR i v jiných zemích hutnicky zpracovávají zcela převážně mimoevropské cínové rudy. 

Co se týče využití ,tak se se zpracováním cínu litím do různých forem setkáváme již od poloviny 3. tisíciletí př. n. l. I v antice byla výroba cínových předmětů vysoce ceněna, ale cínařství dosáhlo vrcholu v evropském středověku, renesanci a baroku. Hlavními výrobky z té doby jsou užitkové a liturgické nádoby, svícny, křtitelnice. Povrch těchto výrobků byl zdoben reliéfy, rytím, cizelováním a leptáním. Před objevením porcelánu byl cín důležitým materiálem pro výrobu talířů, konví a číší. Později byly z cínu odlévány i drobné hračky (cínoví vojáčci), sošky, pamětní medaile apod.

V současné době je těžiště využití kovového cínu v potravinářství. Vysoká odolnost cínu proti korozi a jeho zdravotní nezávadnost ho určují jako ideální materiál pro styk s dlouhodobě uchovávanými potravinami. Protože cena samotného cínu je poměrně vysoká, je plech pro výrobu konzerv obvykle ze slitin železa a cínem v tenké vrstvě je pokrýván vnitřní povrch, který je v kontaktu s potravinami. Podobně se upravují i kovové povrchy zařízení pro potravinářský průmysl – trubky, kotle, reaktory… Z cínu lze také vyválcovat tenké fólie (staniol), které se opět uplatňují při ochraně potravin nebo jiných předmětů před korozí. Dnes jsou ale vytlačovány hliníkovou fólií - alobalem, který je znatelně levnější a má stejné vlastnosti, kromě zdravotní nezávadnosti.

Ve sklářském průmyslu je lití skleněných tabulí na roztavený cín ideální metodou pro výrobu dokonale rovných skleněných ploch o značně velkých rozměrech (výkladní skříně, okna moderních výškových budov a dalších).

 A také nesmíme opomenout výrobu krásných vitráží a lamp technikou Tiffany a výrobu šperků, kterými se to na Fléru jen hemží, autorům cínová technika poskytuje opravdové vyřádění a uplatnění jejich fantazie.. 

 Všem přeji příjemné počtení... Vaše Awiren @->--