Cože? Vono se to nelíbí? Já že to mám přefotit? Jako že mám jít ven a nafotit to tam? No to snad není ani možné! To mi byl čert dlužen, taková hloupost. Že se na to nevykašlu. A víte vy, co? Najdu si jiný klub, jiný Fler a jinou planetu, kde po mně nic takového chtít nebudou.

Abyste rozuměli, proč tak brblám: máme v klubu 100x jinak přísná pravidla. Šéfky vymyslí téma, které musíme beze zbytku splnit. Tedy nejen vyrobit podle barevné paletky a z daného materiálu, ale i nafotit. Fotky podléhají posuzování a schválení a do výsledného blogu neprojde fotka, která předtím nebyla odsouhlasena. Je to velká výzva, nejedna z nás tak musí přefocovat. Tentokrát to padlo i na mne.

Měli jsme téma Do polí. Zadání znělo: výrobky bez omezení ve velikosti, tvaru a materiálu, ovšem s použitím alespoň kousku látky, v barevné paletě a náladě předjarní země. Mirka to vyjádřila nesmírně poeticky:
Holá či částečně tající pole, hlína, kamínky, sem tam jen vykukuje lístek trávy či klíčky ozimů ; bledé nebe, holé větve, klidná země, neklidný chladný vítr...
Na první pohled smutná krajina, ale má své kouzlo předzvěsti budoucího jara a vůně půdy při tání...
...a někde v dálce přichází masopustní průvod se stopami pestrých barev...... :-)

Ušila jsem pár prostírek, celý víkend mi to zabralo. Fakt jsem je vymazlila. Vybrala jsem barvy přesně podle paletky. Vymyslela jsem netypický tvar připomínající zbytky tajícího sněhu na polích. Měla jsem totiž zbytky bavlny, z nichž se nedalo vystříhat rovné obdélníkové prostírání. Přišlo mi líto tak velké odstřižky dát pryč, když se dají ještě použít. Každá prostírka je jiná, někdy dozdobená strojem, jindy vyšitá ručně nebo poďupkaná textilní barvou. Dvakrát jsem vyztužovala, mnohokrát zažehlovala. No, co vám mám povídat, hodně jsem si vyhrála.

Když bylo hotovo, přemýšlela jsem o vhodné kompozici. No, když prostírka, tak prostřu stůl, aby zákazník viděl, jak prostírka vypadá v praxi. Zkoušela jsem mnoho variant, třeba takhle:

Ale v klubu jsem nepochodila. Tu šálu pryč, mušle je blbost a četlas vůbec zadání? Mazej s tím ven a znovu! Lup, lup, lup, chci vydat blog dřív. (No, takhle přesně to nebylo, ale já byla naštvaná.)

A tak jsem brblala. Brblání mi vydrželo celé zbývající odpoledne. Protože já bydlím v paneláku. To není tak, jako když vy vyběhnete na svoji zahrádku, cáknete prostírkou na čistou, suchou lavičku a máte nafoceno, než vám vystydne kafe. Já se musím slušně obléct a vyjít si do parku a hledat vhodné místečko. Jelikož jsem kapku introvertní, není to zrovna můj šálek čaje. Nadšení v mne nebudí ani myšlenka na to klást jakýkoli výrobek na lavičku ve špinavém parku.

Jak jsem tak byla nafučená, podařilo se mi zvrtnout si nohu, říznout se do prstu, polít se čajem, shodit čerstvě namalovaný talířek a v koupelně si na suché vlasy napatlat sprchový gel, takže jsem si je honem musela umýt a málem přišla pozdě na schůzku.

Tehdy jsem pochopila, že je to znamení, že Bůh tvoření je mocný a že Mirka má pravdu. A že mi to zas tak moc neudělá, jít se provětrat ven (což v tomhle počasí fakt sedí). Tak jsem druhý den sebrala prostírky, mobil a hajdy do parku. Na poslední chvíli jsem přibalila i bílé čtvrtky, což se ukázalo jako prozíravé.

Náš park sahá až k prvním panelákům.

Hele, hned tady na začátku jsou lavičky. Nešlo by to tady? Nešlo, není to podle paletky. Tak musím dál.

Mám to vzít po kraji ke kostelu?

Nebo raději na druhou stranu?

A tak jsem se ponořila hlouběji. Že by na hřiště? Ne, je to tu moc tmavé a přijde mi tu špinavo. Jdu dál.

V parku jsou zajímavé solitéry, třeba tento kámen. Ale na focení byl moc vysoký, nedosáhla jsem.

Máme tu různé zajímavosti, na své příznivce tu třeba čeká ježek v kleci. Z dálky se to nezdá, ale pro moje focení je taky moc vysoký, asi dvakrát vyšší než já. Musím hledat dál.

V parku také hnízdí sova.

Máme tu dvě retenční nádrže, které teprve v posledních letech dostaly svá jména: Stodůlecký a Nepomucký rybník. Nad tím druhým frčí metro. Je to takové zajímavé skloubení člověka a přírody: barevné paneláky, metro, voda, park, kachny, někdy i labutě, spousta ptáků a zajíci, hřiště a různé skulptury.

Tak jsem prošla celý park. Je fakt pěkný. Ale kde to nafotím? Mám jedinou možnost: opustit pohodlné cestičky a přehupkat rozbahněnou travou k potoku.

Je zajímavé, že až ta poslední možnost byla ta správná. U potoka jsem našla pár pozoruhodných pařezů a barevné proutí. Zpočátku mi bylo nepříjemné, že kolem chodí lidé a pozorují mne. Měla jsem chuť zdrhnout. Srdce až v krku a ruce se mi třásly. Ale co, stejně už jsem tak promrzlá, že mne pár minut focení nezabije. Když jsem ušla tak velký kus cesty, přece to nevzdám. Nakonec zvítězila zvědavost, jestli se mi to povede. Vykašlala jsem se na to, co si kdo z kolemjdoucích myslí a nafotila místo dvou všechny prostírky. Vzít s sebou čtvrtky byl dobrý nápad: podkládala jsem jimi prostírky, aby se neušpinily. Vyfocené jsem hned schovávala do zipovací tašky, abych to nepopletla. Bylo docela temno a já v mobilu skoro nic neviděla. Řídila jsem se vyloženě intuicí. Domů jsem přišla zmrzlá a boty samé bláto. Sedla jsem hned k počítači a prohlížela úlovky. Výsledek byl neuvěřitelný. S výjimkou jedné byly všechny fotky ostré.

Jsem šťastná, že to tak dobře dopadlo. Už se těším na další focení v parku. Závěrem děkuju Mirce za její rady a inspiraci. Měla naprostou pravdu.

A vy se můžete na naši přehlídku podívat tady.