Vyrůstala jsem v těsném sepjetí s přírodou, za což vděčním svému otci hajnému.
Díky němu jsem se dostala co nejblíž k němým tvorům, k jakým se nelze dostat tak lehce.
Učila jsem se chápat je a rozumět jim, všímala jsem si, jak fascinující je jejich svět,
především jejich vztahy a taky jejich poselství pro nás.
Jako by nám každé z nich přinášelo cosi vyjímečného.
Naše ekologická cesta začala nejprve tím, že jsme se postupně dopracovali k rozhodnutí,
že je již nedokážeme jíst. Postupně jsme se dozvídali, kolik tím přírodě ušetříme starostí.
Před přibližně 16ti lety pak pro nás bylo rozhodující setkání s našimi kamarády,
kteří tehdy začínali podnikat v oblasti ekologie a brzy na to otevřeli Brány k dětem.
Tehdy na jejich přednáškách jsme se doslechli,
co způsobuje "obyčejné" pěstování kávy, tabáku, čokolády, bavlny.
Bylo to neskutečně silné otvírání očí.
Jen chvíli předtím jsme pracovali jako brigádníci v kravíně.
Způsob, jakým se tam zacházelo s živými tvory byl naprosto neskutečnou výpovědí o lidské nevědomosti. Přišlo mi jako nejdůležitější, umět to nějak lidem říci, předat, zprostředkovat.
Od té doby hledám souvislosti a zamýšlím se nad dopadem našeho počínání.
Jsou to drobnosti, podle mne však zásadní.
Když nakupovat chodíte k nedalekému farmáři.
Když přidáte z rozpočtu a podpoříte ekozemědělce, než nakoupit ve velkém to nejlevnější.
Když nepoužívate levnou ropnou kosmetiku testovanou na zvířatech drsným způsobem.
Když neumýváte nádobí v toxických prostředcích, neperete v chemikáliiích,
nekupujete nové oblečení z číny, dalo by se pokračovat dlouho.
Úžasné zjištění je, že vše lze nahradit něčím šetrnějším, vše jde vyměnit za něco,
co druhého nebolí, vše jde, něco i tak, že zjistíme, že to vůbec nepotřebujeme.
Touha být přírodě blíž a chránit ji jako to nejcenější,
co máme nás povede po cestě tak bohaté a dobrodružné, o jaké se nám nesnilo.
Co bych popřála naší Zemi /monimoni/?
Aby stále více z nás, ji přestalo brát jako samozřejmost a více jsme si jí vážili...
Konzumní společnost je velmi egoistická, zvyšování životní úrovně jako ekonomický i osobní cíl je sice motorem pokroku a ekonomického růstu, ale štěstí nepřináší...
Je prokázáno, že čím vyspělejší země, čím vyšší životní úrověň obyvatel, tím sice delší život,
ale také tím více psychických poruch, nemocí a problémů obyvatel, tím větší procento neúplných rodin,
tím menší porodnost a také vétší procento singlů, osamělých a dalších negativních sociospolečenských jevů, které rozhodně nesvědčí o pocitech štěstí...
Nejsem žádný ortodoxní ekologický zanícenec, ale jsem hluboce přesvědčena, že každé malé zlepšení ve vztahu k ekologickému chování u většiny lidí ve společnosti vede k velkým pokrokům celkově...
Proto se snažím přemýšlet, čím mohu přispět - recyklací počínaje a postupnou eliminací přílišného množství chemikálií v domácnosti konče...
Prostě se snažíme a malé kroky při pohledu zpět se jeví větší a větší...
A firmy? Málo si uvědomujeme, že je na nás, spotřebitelích, jaké signály jim vyšleme, co si necháme líbit... pokud víme, že firma šije levně v jižní Asii a těžce zneužívá místní neexistenci ekologických a bezpečnostních norem a neváhá využívat třeba i dětskou práci - je na nás, jestli její "kousky" musíme nutně kupovat a nosit...
Co mě potěšilo? Informace, že v loňském roce poprvé první země - Německo - docílila ekonomického růstu ( a ne malého) při současném ponížení spotřeby energie - to je totiž správný směr, myslím!
Krásné narozeniny Země! Mám Tě ráda...
Pojďte si také zahlasovat,
nebo i nákupem podpořit ty, kteří se snaží svou tvorbou přispět k šetrnosti.
Když po odhlasování /patero hlásků/ opět načtete, objeví se vám jak kdo je úspěšný.
Pro zajímavost, jak si kdo vedl v předchozím Předvelikonoční zastavení.
