Co když nikdy neupletu svetr – a je to v pořádku

Někde mezi první řadou a posledním uzlíkem ztrácím trpělivost. Nebo motivaci. Nebo prostě chuť. Možná to znáš. Máš chuť něco tvořit, pustíš se do toho – ale výsledek se vzdaluje, realita se zamotává a najednou ti dojde dech.

Dlouho jsem to brala jako selhání. Rozdělané věci jsem skrývala do krabic, nedopsané texty schovávala do složek s názvem „jednou“, a

pokaždé, když jsem na ně narazila, píchlo mě u srdce. Ne proto, že nebyly hotové. Ale protože jsem si z toho udělala důkaz, že já nejsem „dost“.

Až jsem si jednoho dne položila otázku: co když ten svetr nikdy nebude? A co když je to úplně v pořádku?

Co když nebyl účel uplést svetr, ale zažít dotek příze mezi prsty? Co když stačilo naučit se první očko, udělat chybu, zasmát se tomu a pak to nechat být? Co když celý ten proces byl sám o sobě cenný – i když nedopadl „užitkově“?

Možná jsme příliš navyklí hodnotit věci podle cíle. Hotovo = úspěch. Nedokončeno = ztráta. Ale tvoření není seznam úkolů. Tvoření je cesta. A někdy nás dovede přesně tam, kam máme dojít – i když to není na konci svetru, ale třeba uprostřed klubíčka.

Dnes už svoje rozepsané nápady nepovažuju za stín selhání. Jsou jako otevřené dveře. Nezavřené kapitoly. Možná je jednou dopíšu. Možná ne. Ale už nejsou důkazem nedostatečnosti. Jsou připomínkou toho, že jsem něco cítila, chtěla, zkoušela. A to se počítá.