Myslím do náruče mýho psychiatra.

Často se cítím v pohodě a silná v kramflecích a tak, a říkám si, že už ty jeho kreténky vlastně nepotřebuju; zbytečná chemie, kterou se krmím.

Ale pak některej ze zákazníků pronese něco, po čem člověk zůstane užasle zírat; jenom tak zalapá po dechu a nenápadně se začne rozhlížet, nevykukuje-li někde skrytá kamera.

Mohla bych hodiny povídat o tom, co (mě, nevím, jak vás) stojí za úsilí zachovat si úsměvnej optimismus a dát zákazníkovi pocítit, že je a bude vítán.

Večer se ale pravidelně nacházím na takzvaným koncáku. A říkám si, že ještě jeden takovej den a nejspíš to se mnou šlehne. A jestli si něco opravdu vroucně přeju, tak ať na mě proboha nikdo nemluví, ať se po mě kočky nesápou, a ať do mě pes nedrcá čumákem, že chce ven. Ať mě nechaj si jen tak do sebe mlčet.

Dneska, ač budou teprve dvě hodiny, už jsem zase sklízela ourodičku.

Hned ráno se mě zákaznice zeptala, jestli máme něco na ztužení výrobků.

Čekala jsem, co z ní vypadne dál, ale ten dotaz byl kompletní. No prostě výrobků, zareagovala nevrle na můj nechápavej výraz.

Nakonec se mi z ní podařilo vypáčit, že háčkuje, tak jsem ji -snad mi pletařky prominou, pokud jsem pochybila -  poslala do drogerie pro škrob. Bůh mi odpusť hříšnou myšlenku, kterážto se mě zmocnila, ale přepadlo mě silný nutkání ji k tý drogerii odvlíct za límec a tam jí dát přede dveřma dloubanec do zad. (Přičemž výrazem dloubanec nahrazuju jinej, hrubší úkon, potažmo nasměrování toho úkonu.)

A před chvílí ... před chvílí zase odešel zákazník, kterej mi sdělil, že manželka maluje, a že by potřebovala něco na vyjádření slunečního jasu.

Jen jsem si tak zoufale polkla a řekla mu, že tyhle speciální barvy nevedeme, že máme kdyžtak jenom žlutou a voranžovou.

Jojo, zdvořilost stojí úsilí.

A do večera daleko... 

Jdu polknout prášek a zavolat svýmu psychiatrovi.