Vážený a milý čtenáři,

Tak jsem opět zde, abych vás spravila o nejnovějším dění ve Filii. Bylo toho opravdu hodně, za všechny vybírám 2 akce, které se týkaly přímo mne. Byla to podzimní škola pro sociální pracovníky, která proběhla ve městě Tábor koncem září a školení na téma Komunikace s lidmi s duševním onemocněním, takže zase je to o vzdělávání, ale také o nových zážitcích a zkušenostech.

Začněme v krásném Jihočeském městě Tábor. Jelikož jsem splnila všechny podmínky a na školu jsem byla vybrána, mohla jsem se v pondělí 22. září 2014 vybavená kufrem na kolečkách se vším potřebným vydat autobusem společnosti Student Agency směr Tábor. Z Brna se mnou jeli ještě kolegové z Krajského úřadu, taktéž lační nových poznatků a zážitků. Cesta proběhla příjemně bez zvláštních událostí a kolem 9 hodiny ráno jsme vystoupili na autobusovém nádraží v Táboře, odkud jsme se vydali na místo, kde se škola měla konat.

Hned na úvod mne překvapila velikost celé akce- velký přednáškový sál, počet účastníků i precizní organizace celé akce. Podzimní škola pro sociální pracovníky si vytkla vznešený cíl- abychom  se my sociální pracovníci mohli vyjádřit k připravovanému návrhu zákona o sociálních pracovnících z pera MPSV, celou akci organizovalo MPSV a byli zde přítomni zástupci MPSV- pan Suda, paní Froulíková a další. Dalším cílem bylo vzdělávání a výměna zkušeností, živá beseda. Chvíli po našem příchodu začaly první přednášky- bylo to něco, co probírají mladí adepti sociální práce ve škole- např. dilemata sociálního pracovníka, cíle a metody soc. práce, podstata a úkol sociální práce, typy sociálního pracovníka a osobnost soc. pracovníka apod. Nu což, opakování je matkou moudrosti. Po dietním obědě následovala společná práce ve skupinkách na téma osobnost sociálního pracovníka. Po té následovalo osobní volnou a večeře na téma „Co si kdo urve, to má.“ Nicméně na recepci vždy něco k jídlu bylo. Druhý a třetí den se nesl v podobném duchu, svým příspěvkem nás oblažil i profesor Tomeš, diskutovali jsme na témata „Specializace v soc. práci ano či ne, Odborná profesní komora ano či ne, další vzdělávání v sociální práci. Debata byla velice zajímavá. Na přednáškách jsme se dozvěděli např. o sociální práci ve věznicích, práci sociálního kurátora, novinkách v sociální práci. Ve skupinkách jsme pracovali na téma dilemata sociálního pracovníka jeho osobnost a znalosti, další vzdělávání sociálního pracovníka, specializace v sociální práci.  Kdo chtěl, měl možnost diskutovat přímo se zástupci MPSV o připravovaném zákonu. Nicméně jsme byli hned na začátku poučeni panem Sudou z MPSV, že to, co se připravovalo několik let, se již nebude příliš měnit.

Já osobně celou akci hodnotím rozpačitě. Určitě oceňuji snahu MPSV diskutovat s námi, ptát se na náš názor, přesto jsem měla pocit, že zástupci MPSV jsou nám trošku vzdáleni. Stejně tak oceňuji perfektní organizaci bez nejmenších zmatků. Uniklo mi, proč vlastně celá akce musela být tak dlouhá a velkolepá, opakování a sdílení novinek s kolegy se jistě dalo zajistit i jinak. Přesto oceňuji možnost setkat se s kolegy a diskutovat s nimi o své práci. Nechápu, proč jsme neměli zajištěné večeře a netekla teplá voda- no nic a nikdo není dokonalý. Seznamovací večírek byl také hodnocen rozpačitě- někomu se líbil, jiný si připadal jako cvičená opička- podle povahy, jestli vše nebylo organizované až moc. Já sama jsem si odnesla krásné zážitky z města Tábor, které jistě stojí za návštěvu i z nezapomenutelného koncertu skupiny Traband a nové poznatky ze svého oboru. Také oceňuji to, že sociální práce bude konečně zaštítěná nějakým zákonem a zvýší se její prestiž. Každý nový zážitek v životě je obohacením- i tenhle- díky němu je můj život zase o něco pestřejší a bohatší- vždyť, kdo sedí doma, nic nezažije a nic nepokazí a to je i můj vzkaz pro vás na závěr.

Nyní se vraťme do Brna, kde jsem se začátkem prosince zúčastnila školení na téma Efektivní komunikace s lidmi s duševním onemocněním pořádané Sdružením Práh. Na školení jsem se těšila, protože dané téma mne zaujalo, navíc, pokud člověk pracuje v organizaci, jako je ta naše, je takové školení přímo nezbytnost.

Po krátkém hledání, které naštěstí bylo úspěšnější, než u některých jiných účastníků školení, jsem dorazila do prostor Sdružení Práh na Křenové.  V této budově na Křenové ulici Sdružení Práh sídlí teprve chvíli. Prostory, vybavení byly proto spíš skromnější, ale pro účely školení dostačující. Po krátkém úvodu jsme mohli začít. Nejprve nám přednášela paní doktorka Sedláčková o duševních nemocech- charakteristiky, rozdělení. Dále nám po přestávce paní doktorka uváděla na příkladech, jak funguje správná komunikace s duševně nemocným pacientem a naopak. Kazuistika byla velmi zajímavá. Zde jsem si teprve začala uvědomovat, o čem duševní onemocnění je, jak zasahuje do života člověka i jeho blízkých. Zkusili jsme si praktické cvičení, kdy jeden z trojice měl být pacient, druhý klient, který se mu snaží něco říkat a třetí jeho hlas. Bylo to opravdu přínosné, nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak se asi člověk s duševním onemocněním cítí, a vím, že ani teď si to nemohu plně uvědomit.

Druhá část přednášky následovala po obědové pauze. Na řadu přišel pan Mgr. Šupa, který nám vyprávěl praktické zkušenosti ze své praxe psychoterapeuta. Dozvěděli jsme se, jak by měl vypadat rozhovor s duševně nemocným člověkem, čeho se vyvarovat, jak komunikovat v akutní fázi onemocnění. Dotkli jsme se také mobilních výjezdních týmů a jejich dostupnosti- Sdružení Práh muselo z finančních důvodů některé zaměstnance propustit- Co k tomu dodat? Diskutovali jsme o tom, za jakých okolností je možné nařídit člověku nedobrovolnou léčbu a jak tento systém funguje, nebo spíše nefunguje u nás. Také jsme se zmiňovali o tom, jak probíhá péče o duševně nemocné u nás a jak v zahraničí. To už bylo na závěr školení, které velmi rychle uběhlo. Uběhlo v přátelské a tvůrčí atmosféře.

Jak bych celé školení zhodnotila? Především bych chtěla podotknout, že bylo velice přínosné, o čem svědčil i velký zájem ze strany účastníků, vždyť osob s různou formou duševního onemocnění stále přibývá. Oba lektoři byli fundovaní a snažili se nám předat všechny informace, tak aby pro nás byli opravdu užitečné, aby to nebylo jen o pusté lékařské teorii. Jediná chybička, která se vloudila, bylo nedostatečně označené místo konání, což způsobilo některým účastníkům školení nemalé problémy. A co říci na závěr? Zbláznit se může každý a hranice mezi duševní nemocí a tzv. normalitou je opravdu tenká. Nevyřazujme lidi s duševním onemocněním ze svého kruhu, nedívejme se na ně jako na podivíny, přestože život s takovým člověkem je velmi náročný, sami nevíme, co se nám může stát zítra- To je opět můj vzkaz pro vás, vážení čtenáři

Za Sdružení Filia

S přáním všeho nejlepšího do nového roku

Maruška Graciasová-  balancující někde mezi pozicí administrativní a sociální pracovnice