Ahoj, vůbec jsem nečekala kolik lidí přečte můj předchozí blog. Ale jen jedna kamarádka byla upřímná, protože mi řekla " Hele, ty si stěžuješ, že lidi porušují autorská práva a vůbec ti nedochází, jak mizivé procento z nich má nějaké kloudné vzdělání, a že vlastně vůbec neví co mohou a co ne. No a ti chytřejší se asi taky moc nepotkali s rozumným vysvětlením." No a měla pravdu.
A tak jsem se rozhodla tak nějak jednoduchým způsobem popsat - co se může, co se nemůže. Pokud to bude číst nějaký právník, budu velmi ráda za korekce. I když jsem se několik let pohybovala v právnické oblasti (a zrovna blízké autorskému právu) opravdu nemám právní vzdělání a proto se nemohu ohánět žádnými paragrafy, ale pouze selským rozumem a zkušeností.
A aby to bylo pochopitelné pro všechny, napíšu to velmi jednoduše na konkrétních příkladech.
1. Švadlenka jde do knihovny, půjčí si knihu s návody a podle ní něco ušije pro svou rodinu. - to mi příjde jako naprosto v pohodě, knihovna zaplatila za knihu, švadlenka zaplatila za půjčovné a šije jen pro sebe
2. Švadlenka jde do knihovny, půjčí si knihu a za chvilku vyrazí na trh s plným stánkem našitých věcí z dané knihy. - zde POZOR vždy je třeba se podívat co je v té knize je napsáno, někdy je to před úvodem, někdy je to na konci, ale téměř vždy (nemohu říct vždy, jelikož nejsem vševěd) to bývá zmíněno. Většina knih, které se mi dostaly do ruky nevydávaly povolení pro jakýkoliv, byť malosériový, prodej výrobků zhotovených dle publikovaných návodů.
3. Švadlenka jde do knihovny, půjčí si knihu, naučí se postup šití věcí z knihy, ale zakomponuje do nich své nové nápady, svůj autorský rukopis a využije pouze hrubou kostru návodu a jde na trh - toto považuji za naprosto v pohodě, ale musí tam být opravdu veliké procento vlastní invence.
Například při šití medvěda - laik by řekl "medvěd bude vždy medvědem a všichni jsou stejní, mají čtyři nohy, čtyři ruce a hotovo" Ale podívali jste se někdy na naše nejznámější autory hraček jak vypadají jejich medvědi? Každý je dokonale jiný - vyjma stejných anatomických prvků (to, že mají ruce, nohy atd.) - protože autoři do medvěda vkládají svou vlastní fantazii, své zkušenosti, originalitu. Ano, třeba se někdy učili z knih nebo nějakého kurzu, ale jejich medvěd se vždy pozná, podle autorského rukopisu. Tento rukopis si kvalitní autor většinou drží celou svou tvůrčí kariéru a rozhodně nemá žádný důvod někde opisovat, protože to by se poznalo a sám by šel proti sobě. Opisovači se lehce poznají, každé jejich dílo má naprosto odlišné prvky, drobné odchylky a není to ani tak o barevnosti a použití materiálů jako právě o technice, kterou používají a o postupech jejich tvorby.
Stejně by se postupovalo v případě zakoupení knihy domů, do knihovničky.Tvořit pro svou radost a potřebu ANO, tvořit pro prodej ANO i NE dle informací v knize, naučit se z knihy základní techniku a pak tvořit na prodej s obrovským vkladem autorského rukopisu ANO.
Nemohu opomenout téma vykradači knih a návodů. Ti si knihu vypůjčí (nebo koupí), nažhaví scanner a už to jede. Občas jen tak jeden návod, občas celou knihu oskenují a vyvěsí různě po internetu. A pak už to jede. Stahovači stahují a radují se, jak zadarmo k návodu přišli. Toto tedy opravdu NE. Ani šití pro radost a rodinu, ani šití na prodej, není z kradeného návodu legální. Je to prachsprostá zlodějina. Nebudu se samozřejmě bavit o naprosto minimální možnosti obrany autora u jakéhokoliv soudu. To je kapitola sama o sobě.
ALE někteří autoři se přeci jen mohou docela efektivně bránit, například kvalitní databází jmen osob, které si jejich dílo zakoupily, tak tomu může být u PDF návodů elektronicky posílaných nebo u kurzů. Pak je snadné dohledat viníka. Tištěné návody mají minimální možnost sebeobrany. Ty jsou vydány napospas kopírovačům.
4. Švadlenka jde do trafiky, koupí si časopis a jde šít pro sebe, pro radost - rozhodně ANO, proto jsou takové časopisy vydávány, aby se podle nich tvořilo, aby přinášely radost.
5. Švadlenka jde do trafiky, koupí si časopis a hurá našije na trh - zde jedno veliké POZOR - stejně jako u knih, je třeba i v časopisech pečlivě číst. Například náš nejdéle vydávaný časopis o šití Švadlenka - NEPOVOLUJE šití pro komerční účely. Jsou časopisy, které to dovolují - s přídavkem o nutnosti zmínění zdroje střihu. Nikdy jsem si nedělala žádnou rešerši časopisů, takže ani nevím jak to mají zahraniční časopisy.
6. Švadlenka jde na internet, najde zajímavý odkaz na volně přístupný návod (tutorial) a ušije si něco pro radost - ANO to je úplně v pohodě. Na internetu dnes existují stovky volně dostupných návodů, věnují se jim specializované stránky a je logické, že by to nedělali, kdyby nechtěli, aby se podle nich tvořilo.
7. Švadlenka jde na internet, najde zajímavý odkaz a hup šije podle něj hned věci na prodej - zde opět POZOR stejně jak to je u knih a časopisů i v tomto případě je třeba dbát na pokyny autora. Někdy autor na konec návodu napíše poznámku o povolení výroby pro účel prodeje. Někdy napíše, že se to nesmí. V případě, že návod takovou informaci neobsahuje, je vždy nutné ( a zejména také slušné) kontaktovat autora (stačí emailem) s konkrétním dotazem. To, že někde není něco napsáno neznamená, že se hned vše může. Takový autor absolutně nemusí tušit, že se jeho návod bude až tak líbit, že ho někdo bude chtít komerčně využít.
8. Švadlenka jde na internet, podívá se co se šije, co frčí a co se prodává a hup hned jde šít a prodávat to samé a co nejpodobnější - tento poslední bod je takový velmi tenký led, který se nedá obejít a ani přejít - nad nim se třeba se vznést, vzít rozum do hrsti a začít používat mozek. Kopírování je prostě věčné téma a dalo by se o něm diskutovat hodiny. Každý z vás má své svědomí a tak se podle něj řiďte. Nekopírujte, zapojte fantazii a uvidíte, že i vaše dílo se bude prodávat stejně dobře jako jiné.
Návody se vždy psaly a psát budou. Kdysi byl asi někdo první, ale to se již nezjistí, to bylo jistě za dob našich pra-pra-pra-prababiček nebo i dříve. Myslím, že velkým průkopníkem moderních návodů pro švadlenky (v naší zemi) je časopis Švadlenka a za ním až o několik let později následují další privátní periodika, ne však s pravidelnou periodicitou vydávání. Rozhodně jim to neubírá na kvalitě, to ne. Jsou to takové občasníky, které různí autoři různě vydávají.
Psát návody není jednoduché a všem stahovačům bych doporučila něco pěkného napsat (vytvořit), veřejně publikovat a čekat na odezvu - protože až švadlenka, která jejich práci zhodnotí, určí, zda stojí za to. U mne to tak rozhodně funguje. Když se ke mě švadlenky hlásí a posílají mi fotky, vím, že se dílo vydařilo. Že se hračka nelíbí poznám hned podle toho, že nic neříkají. Každá moje hračka se líbí někomu jinému a tak nějak jinak. Některá více, některá méně. Mou nejúžasnější zpětnou vaznou jsou prodeje naživo. Stát švadlence tváří v tvář a ochutnat kritiku. To dělá autora autorem.
Ale kritika to musí být upřímná, s nadhledem a nejen ploché plkání u počítače a navíc ovlivněné primitivními emocemi. Ono naplácat kupu nesmyslů do diskuzí je tak snadné, ale říct názor z oka do oka - to dokáže jen upřímný člověk. Kritiku musí umět každý autor snášet, ale dnes už vím, že ne vždy jde právě o onu upřímnou ničím neovlivněnou kritiku. Kritika nás posouvá dál a bez ní, by to byla nuda.
Snad jste pochopili, co jsem chtěla říct. Je mnoho situací, kdy si prostě nemusíte vědět rady. A kdo něco neví, tak se zeptá. Ptejte se svého okolí nebo autora návodu, jistě vám někdo váš dotaz zodpoví.
