Ve skratce jsem zmapovala svůj život a někdy se třeba pustím do pokračování o tom, jak skromě se dá žít a díky tomu přežít.

  Manžel ji oporou nebyl, hledal sám útěchu u jiných žen a nezájem o rodinu se stále prohluboval. Neznal slovo my, ale jen já. Problémy měli však i děti, Lucie začala koktat a Honzík měl problém s pomočováním do 8 let. Martina měla za sebou několik úrazů, plastiku uší a bylo nutné s ní řešit bolesti zad, takže skončila na Košumberku s korzetem na několik let. Se vším si Jitka musela poradit sama nebo se s důvěrou obracela na sousedy, aby nemusela pořád od manžela poslouchat, že umí přijít, jen když něco potřebuje.

      Dalo se s tím naučit žít, ale šlo spíš o přežívání a Jitka zaujímala postoj, že kvůli dětem vydrží vše. Co se však nedalo ustát byla manželova nevěra a způsob, jakým se jeho nová přítelkyně chovala. Začalo nejhorší období v životě 34-leté ženy, která byla na prvním místě matkou. Jitka nedokázala pochopit, jak někdo může kvůli chlapovi opustit děti. Jelikož to nedokázala, tak jako manželova milenka, bylo jí řečeno, že se s nimi musí odstěhovat. Dům, do kterého investovala všechno dědictví od prarodičů byl psaný pouze na manžela, tak neměla ani sílu protestovat.

     Chvíle ponížení jaké prožívala a smutek nad tím, jak mohla z někým tak bez citným 15 roků žít, se nedá popsat a kdo to nezažil, tak nepochopí. Nespavost, ztráta chutě k jídlu, nesoustředěnost až malátnost, záchvaty vzteku, noční výlety do tmy a denní útěky do přírody. To co si děti musely při pohledu na svoji matku vytrpět, když ji prosily, ať se jim hlavně vrátí. Prakticky jen díky jim situaci přežila a našla náhradní bydlení, aby mohli dokončit školní rok ve stejné škole.

     Prakticky nezabránila tomu, čemu byla vystavena jako dítě ona. Manžela prosila, ať neubližuje dětem tak, jak rodiče ublížili ji, jenže on myslel opět jen na sebe. Došlo k fyzickému napadení, které bylo oboustranné. Jsou chvíle, kdy se člověk neovládne a v těchto situacích si Jitka uvědomila, jak bylo otci, když čekal na matku, aby ji vrazil pár facek. Nevěra je podle některých jedinců, kteří zažili obojí horší než rakovina. S léčbou je to složité, ale nejhorší varianta je alkohol nebo psycholog, který předepíše prášky. Jitka našla sílu v sobě a útěchu v pletení ponožek, kvůli dětem, které ji potřebovali. Nelze přivést na svět dítě a myslet pak pouze na sebe.

    Naštěstí měla kolem sebe lidičky, co stáli při ní a vždy vyslechly její nářky. Slzy ji provázely na každém kroku, ale nestyděla se za ně, měla na ně nárok. Rozvod byl rychlá záležitost, děti byli svěřeny bez řečí do péče matky, i když otec chtěl syna k sobě. Díky písemnému vyjádření, kde Jitka sepsala celý průběh manželství z jejího pohledu, nebylo také co řešit. Paní soudkyně nechápala, s jakou radostí „vylétla“ ze soudní síně a hned ji doporučila i změnu příjmení.

    Ta nastala hned týden po rozvodu a také byl čas hledat nový domov. Původně Jitka chtěla najít domek co nejdál od bývalého manžela, ale nejstarší dcera už měla za sebou první rok na střední škole v Chrudimi a tudíž si přála zůstat v okolí, aby mohla dojíždět. Martina měla psychické problémy, takže i z toho důvodu bylo žádoucí nechat sestrám prostor na vzájemnou podporu. Vzhledem k nulovým finančním prostředkům byla jediná možnost pronájem nejlépe domku na vesnici.

    Pro matku samoživitelku se třemi dětmi docela oříšek, ale Jitka se naučila jít do všeho po hlavě. Překvapila ji důvěra lidí, kteří se nebojí pomoci. Tam kde rodina selhala, tak úplně cizí jedinci pomohli. Kdo jediný překvapil, byl Zdenek, který žil v té době s přítelkyní, s jejími syny a společně si pořídili dceru Moničku. Pomohl se stěhováním do Morašic, kde se Jitka domluvila na pronájmu bytu v prvním patře.

    Majitelé byli vstřícní, takže děti mohli využívat celou zahradu pro hry i sběr ovoce. Brzy si našli kamarády a začaly se zapojovat do hasičských soutěží, kam je Jitka velice ráda doprovázela. Bylo však třeba se postarat o finanční zázemí neúplné rodiny. V tomto směru pomohl bývalý zaměstnavatel a nabídl Jitce místo v jedné za svých prodejen smíšeného zboží v Chrudimi, kde působila 4 měsíce a pak usoudila, že jde o krachující obchod a odešla.

    Naskytla se jí příležitost zaučit se na pozici finančního poradce, kde získala jednorázovou finanční částku, která byla jakou si zálohou pro další spolupráci. Jitka byla však povahy, která nedělá práci jen pro peníze. Spokojený zákazník pro ni byl v obchodě vždy na prvním místě a nutit lidem něco, o čem není úplně přesvědčena, že je správné pro ni nebylo. Zaregistrovala se proto na úřad práce a nastoupila rekvalifikační kurz. Souběžně začala jezdit do autoškoly, aby její kvalifikace pro další zaměstnání byla v mezích možností co nejlepší.

    Morašice je vesnice mezi Chrudimí a Heřmanovým Městcem, takže podobně jako děti jezdily na obě strany do škol, tak Jitka přejížděla střídavě na kole nebo autobusem tam a zpátky. Měla štěstí, že dcery i syn byli od mala soběstační a pomáhali si navzájem. Jen Honzíkovi trvalo asi rok, než si v novém domově zvyknul a situaci svým chováním někdy stěžoval. Přitom se Jitce podařilo sehnat aspoň sociální dávky, což byla v té době veliká pomoc pro samoživitelky.

    Po úspěšném zakončení všech tří kurzů, kromě autoškoly se jednalo o kurz účetnictví a práce s počítačem, začalo hledání zaměstnání. Jitce se povedlo, v co ani nedoufala a stala odborným prodejcem kuchyňských linek. Byla technický tip a uměla velice dobře jednat se zákazníky, takže spokojenost na obou stranách. Mužský kolektiv ji velice vyhovoval, protože s ženským měla problémy už na střední škole. Nevěděla proč, ale přišlo jí, že kromě závisti dokážou „holky“ řešit akorát zbytečnosti a především jako hrozný problém.

     Nejstarší dcera studovala úspěšně a ta mladší byla před rozhodnutím, co dál. Líbila se jí grafika a fotografování, ale s tímto oborem nebyl v okolí velký výběr škol. Navíc se chtěla zdokonalit v cizích jazycích. Jednoho dne však našla, že se v Přelouči na odborném učilišti otevírají dvě třídy, které by měli být ukončeny po 4 letech maturitou. Vzhledem k výborným výsledkům ze „základky“ byla přijata bez přijímaček, ale měsíc jí stačil k tomu, aby usoudila, že se tam nic nového nenaučí. Navíc byla součástí dívčího kolektivu, s kterým měla stejný problém jako matka.

    Ne, že by to Jitka nečekala, ale nechávala dětem volnou ruku ve všem, co chtěly dělat a dokázat. Takže pokus versus omyl v tomto případě bylo to správné konstatování a s Martinou se vydala do školy, kde posledním rokem studovala Lucie. Tam aspoň vidina výuky cizích jazyků byla lákavá. Vzhledem k tomu, že nebyla sama, kdo přestupoval, tak se uvolnilo místo a na základě vysvědčení základní školy mohla nastoupit. Nutno podotknout, že si pohrávala s myšlenkou, jestli neexistuje možnost, jak střední školu vynechat a přihlásit se rovnou na vysokou.

    Jitka měla zaměstnání, které pokládala ve svém životě za to nejlepší. Z části dědictví po otci si mohla koupit vlastní auto. Nejstarší dcera si přivedla přítele, který se k neúplné rodině brzy přistěhoval, aby mohl dojíždět lépe do práce. To pokládala za výhru, ale začala si pohrávat s myšlenkou vlastního bydlení v podobě malého domku. Takže začala obcházet banky a zjišťovat, jestli ve svém postavení má vůbec šanci získat úvěr.

   Díky známostem z dob finančního poradenství to bylo jednodušší. Přesto byly takové indicie jako věk, kdy na splácení 30 let to měla těsné, se třemi dětmi by taky neměla šanci, takže díky nejstarší, které bylo už 18 let se počítalo jen se dvěma. Také bylo třeba získat 100 % úvěr, protože všechny peníze, co kdy měla, investovala do domku bývalého manžela. Člověk se však nesmí vzdávat a hypoteční úvěr byl schválen.

   Teď zbývalo najít ten správný objekt, který by byl vhodný ihned k bydlení a pro mladší děti s dostupností do jejich škol, aby je nemusely zase měnit. Lucie s přítelem měli zůstat nadále v nájmu, kde si zkoušeli společné soužití ve dvou. Nebylo zase tak složité projít nabídky na internetu, a tak Jitce padl do oka 100- letý domek, který byl zasazený téměř na samotě za potokem pod Bučinou ve Vápenném Podolu.

  S majitelkou se domluvila na malé záloze kvůli rezervaci a z úsporných důvodů si sama sepsala kupní smlouvu, kterou předložila v bance, aby mohli převést peníze na účet prodávající. Tak si Jitka splnila sen a konečně našla domov, který 30 let neměla. Domek bylo však nutné vyklidit, vybílit a sehnat nové lino na podlahy. Kuchyňská linka se dala pořídit na splátky v kuchyňském studiu, kde pracovala. Se stěhováním pomohli známí, protože z původní rodiny se k ní nikdo nehlásil.

    Konečně se zdálo, že začne normální život bez chlapů, o které je třeba se starat a dělat jim pomyšlení, kdykoliv si vzpomenou. Ta úleva je znát dodnes a psát o posledních 10 letech už nemá ani cenu. Opravy na staré chalupě probíhají celý život a jsou závislé na momentálních příjmech rodiny. Jitka měla vždy k jedné stálé práci další 2 – 3 brigády, od kterých s přibývajícím věkem musela upustit. Zůstalo ji však tvoření v podobě šití a pletení, což je spíše radost a účelné využití volného času.

    Ve svých 43 - letech se stala babičkou Fanouška, o dva roky déle se narodil druhý vnuk Adámek. Oba jsou synové Lucie. Ta po maturitě zkusila studium na vysoké škole, ale přišlo jí to jako ztráta času, tak si sehnala práci, s přítelem koupila byt a vdala se. Martina studuje do dnes, od svých 16 let chodí na brigády a přitom se věnuje studiu tak, aby získala stipendium a díky tomu už dosáhla na titul mgr. Nejmladší Honzík i přesto, že ho škola nebavila, má výuční list a kromě spousty práce, kterou od útlého věku zastal doma, chodí do zaměstnání a s přítelkyní plánuje vlastní bydlení.