Tak už je to tady - odpočítáváme poslední dny...poslední dny v Braníku, ve starém, malém, ale útulném bytečku, v tom NAŠEM...tady jsme spolu začali s mužem bydlet, tady jsme se spolu probudili do svatebního dne, tady byl první domov našich synků, tady jsme prožili více než šest společných let.

Muž to měl do práce pár kroků přes dvorek. Zažili jsme tady milá setkání s lidmi, kteří v ulici chodili kdysi do školy a zastaví se podívat, z vyprávění víme, že zde původní majitel choval v kleci opice, nedávno přišel stařeček, že si jde koupit med (ale to se prý o několik desítek let popletl). A minulý týden si sem přišli fotit exteriéry z televize, snad pro nějaký seriál...

Jasně, těšíme se do nového, do opravdu NAŠEHO. Ale teď na mě dolehlo loučení. Vodím kluky na procházkách po našich oblíbených místech, v duchu se loučím, netušila jsem, že mě to tak sebere. Ale zamilovala jsem si to tady. Taková vesnička na dosah rušného centra. Domek pod kopcem, nad námi kostelík, který nás každé ráno budíval svým vyzváněním, kousek k řece...jojo, to je život a život je změna...tak hurrrá na venkooov!!!

Jsou to čtyři roky, kdy jsme se rozhodli stavět. Odjížděli jsme tenkrát od tchánovců, bylo tam tak krásně a řekli jsme si, že tam bysme chtěli žít. Tři roky trvalo, než byl schválený územní plán, to bylo nekonečný! Ale zase jsme měli čas si ujasnit, co chceme a hlavně co potřebujeme. Stavění by vydalo na román (asi jako u každého, co tak slýcháme) - trvalo to skoro dvakrát déle než mělo, stálo to skoro dvakrát víc, než byla naše původní představa - ale čert to vem, hlavně, že už to máme za pár!

Teď to u nás vypadá jak ve skladu banánů , krabice, kam se podíváš, pytle s oblečením, hromady knížek svázaných do balíčků...snad se tady v tom neztratíme...