Povídka o velké potopě. V jiné zemi, podobné té naší, vykáceli téměř všechny stromy. Byť byly lesy v péči druidů, kteří se v lesích pravidelně scházeli a díky kořenům, jimiž byly všechny stromy na zeměkouli navzájem propojeny, sledovali a předvídali dění na planetě. Všimli si, že lesů ubývá a ubývá. Nemohli však jasně vědět, že ubývají právě díky pilám a buldozerům, které měnily dřevo v palivo, aby mohly další stroje pod koly rozrýt trávu v bláto. Společně se stromy v tichu mantrovali modlitby za déšť v naději, že na prázdných planinách vyrostou stromy nové. Avšak nestalo se tak a nejstarší les plný stromů tak širokých, že by je neobejmulo dvacet paží, obklíčily chladné stroje.

Aby druidy vyhnali, během jejich nepozornosti tu a tam zakládali požáry, aby pak spálené dřevo směli do továrny odnést a za pytel bankovek směnit. Jak stromů ubývalo, obloha se měnila na pochmurně šedivou a déšť nabýval kyselkavou chuť. Při jednom z takových požárů byl fatálně zraněn i arcidruid lesa. Protože nebyl čas, aby se o jeho zdraví postaraly staleté duby, pohřbili jeho tělo u kořenů nejstaršího stromu. To byl konec lesa a strom byl ze všech stran obehnán plotem. Stal se turistickou atrakcí. Poslední strom na světě, znělo na tabulce. Milion a milion korun lítalo ve dražbě. Billboardy na něm byly přibité.

Lidé však nevěděli, že nediktují větru a dešti. Za několik let se nad celou zemí shlukly mraky tak černé, že byly černější než hmota doutnající z komínů fabrik. Strom zpíval neslyšitelnou píseň. Zpíval za všechny kořeny v zemi, které po lesích v zemi zbyly. Zpíval za každé stéblo zašlapané na chodníku. Zpíval pro slunce, které potají vysoušelo moře a oceány, aby v oblacích zakrylo celou planetu. Pak to začalo. Voda, co padala na zem třicet let.

Pouště, jenž pod sebou skrývaly pozůstatky utlých špalků, se opět zazelenaly travnatým bohatstvím. Dlouho trvalo, než zase na této planetě opět kráčela lidská bytost. Vlny sahaly až k vrcholkům hor. Říká se, že hluboko pod kořeny nejstaršího stromu, co byl svědkem zatopené civilizace, stále žije duch zesnulého arcidruida.